Německé Bethlehem dnes už můžeme na německé extrémní scéně označit za bandu kultovní, za bandu pohrávající si se slovem temnota všemožně pokřivenými způsoby. I přes to Bethlehem nepatří mezi komerční bandy, jež oslavují zástupy fans. Projekt s vlastním rukopisem postavený okolo Jürgena Bartscha patří spíše mezi ty více skromné a skryté, jdoucí si po své cestě bez potřeby na sebe více upozorňovat. Za nezájem mas může jistě také těžká nepřístupnost, která každé album v diskografii Bethlehem prováží, a že ta diskografie je vskutku nápaditá.

Kolem hlavního mozku kapely se toho od roku 1991 událo tolik, že bych se v tomto článku nemohl věnovat ničemu jinému. Za mnou zmíněnou nápaditost může především fakt nekonečného kolotoče střídání muzikantů uvnitř řad kapely, a to na všech možných postech. Díky tomu je každá fošna Bethlehem úplně odlišná než předchozí, a to tak, že je občas fakt problém poznat, že se jedná o tutéž kapelu. To může někdo brát jako mínus. Já budu zcela upřímný, některá alba jsou opravdu těžko stravitelná, možná jako celek až neposlouchatelná.

Například dva roky stará deska Hexakosioihexekontahexaphobia nabídla umělou industriální průměrnost s nepřiměřenou stopáží. Nebo album z roku 2009 A Sacrificial Offering to the Kingdom of Heaven in a Cracked Dog's Ear, které nazpíval lídr švédských Shining Kvartforth. Zde se sice nachází mnoho dobrých nápadů, avšak také spousta pasáží, které jsem vůbec nepobral, čili jako celek těžká stravitelnost. Tohle v podstatě mohu říci o každé desce Bethlehem. Někdy je to přítomno více, někdy méně. Naděje ale vzrostly s příchodem víly smrti Olinear (Darkened Nocturn Slaughtercult), která patří mezi mé velké oblíbenkyně, stejně jako její domovská smečka v mém měřítku patří mezi absolutní TOP bandy.

Nové, bezejmenné album Bethlehem je opět úplně jiné a jako by se k útvaru diskografie nehlásí. A zase se můžeme dohadovat, proč tomu tak vlastně je. Přesto mám pocit, že album nenápadně pokukuje po minulosti, naštěstí však nijak okatě, proto nové skladby zní čerstvě a vystihují v roce 2017 jméno Bethlehem dokonce bez dřívějších „chyb”.

Co vás jako první potěší, je produkce, která je konečně opravdu dobrá (ne vždy to bylo ideální), a naprosto maniakální vokál divy Oleniar, která se zde doslova utrhla ze řetězu a předvádí výkon, jaký nemá obdoby ani v její domovské kapele.

Ona je přesně tím, co vrchní skladatel potřeboval. Její výkon je tak osobitý a doslova šílený, že ke škodě věci na svoji osobnost občas strhává pozornost až příliš, aniž by nechala dýchat jinak kvalitní syrový podklad. To je však jen drobnou šmouhou, kterou budou někteří vnímat zcela individuálně. Tato blonďatá „bestie” vám svými skřeky, které frontmanka umí vykreslovat každou sekundu v odlišných odstínech, bude při muzice Bethlehem ještě více drásat již tak pocuchané nervy. Ale omráčí vás i její psychopatické polohy, znějící jako by je z úst vypouštěl duševně nemocný schizofrenik, spoutaný ve svěrací kazajce na samotce v temných útrobách blázince. Například Gängel Gängel Gang obsahuje jak chorý smích osoby, která se naprosto zbláznila a je i sobě nebezpečnou, tak bestiální hrubé/pisklavé vokály, obkreslující stejnou kytarovou psycho-melodii, čímž píseň zní až pitoreskně strašlivě. Možná budou mít takové pasáže na slabší povahy destruktivní vliv, přičemž se tací jedinci zblázní a opravdu skončí na psychině v nekonečné vnitřní agónii.

Výše jsem naznačil, že ne jen zpěvaččin přednes činí album skvělým, i když, přiznejme si na rovinu, by to bez ní šlo s body minimálně o jeden level dolů. Obrovským plusem alba s hororovým prasečím mužem na přebalu je jeho rozmanitost, která je vlastně poznávací značkou kapely, zde to jen lépe vypadá. V tomto případě se tato rozmanitost doplňuje s velkou dávkou kreativity, tím pádem album ani na moment nenudí (na rozdíl od minulých alb, kde se sem tam našlo pár pasáží, co mi nelahodily).

Bylo jasné, že Bethlehem se nevydají na stezku přímočarého black metalu, je zde ale poměrně mnoho intenzivních sypanic klasického střihu, kdy vám uši probodají ostré blackové jehlice až do krve. Nové album je křižovatkou, na níž se střetává black metal se syrovým doomem, až heavymetalovými vsuvkami a jemnou rockovou melancholií opředenou temnou industriální clonou a dávkou hororového klaunovství.

Zatímco vás ve druhé skladbě Kalt' Ritt in leicht faltiger Leere překvapí úvodní kytarová virtuozita značně ovlivněná klasickou hudbou a následně ji nahrazuje brutální black a temný psychedelický klavír, pár chvil poté budete vdechovat tajemno s rockovou Arg tot frohlockt kein Kind postavenou na rockové chytlavosti, posléze však využívající heavy-melodické hutné syrovosti tempem ne vzdálené doom metalu.

Díky této rozmanitosti a síle dobrých nápadů, šikovně pospojovaných a poslepovaných, není tato bezejmenná noční můra tak těžko stravitelná jako alba předchozí. Její stopáž odpovídá míře nadprůměrných nápadů, leč některé jsou lepší než jiné (to je tak ale vždycky), a album díky tomu uteče jako voda, což u této kapely zní dosti neobvykle. To ale neznamená, že Bethlehem nasedli na kolotoč prvoplánovosti. Rozervané nálady (temnota, nenávist, agrese, smutek, ale i pitoreskní šibalské veselí) může leckomu způsobit závratě, nebo stavy nepochopení, či pohoršení. Jednoduše řečeno, ne každému nové album sedne. Proto Bethlehem opět nejsou kapelou pro každého, ale pro své uctívače budou „krásnější” a „uhlazenější”.

Já jsem však velmi spokojen. Bethlehem totiž konečně nahráli album, na němž mám rád úplně všechno. Nálady si s posluchačem vysloveně pohrávají a metalové žánry, které se zde setkávají, si vzájemně skrze Oleniar našeptávají a doplňují se, ale ta syrová atmosféra, ta je opravdu znepokojivá. Bartsch navíc svoji tvorbu dovádí k dokonalosti, připouští stravitelnost, ale nikoliv na úkor nepřístupnosti. A že to zní rozervaně? Vždyť tvorba Bethlehem je rozervaná a schizofrenní. A vy z ní definitivně zešílíte.