Na začátky druhé dekády druhého milénia jde s rezervou pohlížet jako na renesanci syrového blackmetalového zvuku. Nové žánrové „raw“ kapely se začaly pozvolna objevovat na nahodilých Youtube kanálech i v kolekcích sběratelů, kteří se na stejné platformě obskurními páskami vzájemně chlubili. Na Bandcampu si příznivci mohli dohledat materiál s obligátně nepatrným množstvím informací o členech a kapele jako takové. Snad jen původ občas zůstal neutajen.

Za zmíněné obrození lze vděčit více zemím, avšak větší měrou se na poli „location“ objevovalo Portugalsko. Zde se zformovalo hnutí Black Circle, kde se setkaly kapely jako Vetala, Irae nebo Mons Veneris, které zvukově, esteticky i filosoficky navázaly na francouzské černé legie. Po boku černého kruhu se ve stejné době a na stejném území začali ozývat obdobně ladění Black Cilice.

Na kost syrový, podobně stylizovaný jednočlenný projekt s Black Circle kdeco sdílí, nelze přesto mluvit o přímé návaznosti na Les Légions Noires. První trojice desek Black Cilice hýří unikátní aurou i zvukem, který není filtrován špatnými mikrofony a sjetými kazetovými páskami. Alba spíše podivně hučí, ambientní lomoz prorážejí ostré, ucho trápící středy, díky kterým hudební nástroje takřka nelze identifikovat. Vokál je podroben stejně intenzivnímu zkreslení – zůstává z něj jen nelidské vytí. Není proto divu, že je zvuk rané tvorby Black Cilice přirovnáván k tramvaji na pokraji vykolejení nebo frmolu v kuchyni. Stejně tak nelze hudbě upřít charakteristická atmosféra, kterou lze s přivřeným okem připodobnit ke kombinaci islandského chladu, ztrouchnivělosti Mutiilation a svižnějším Xasthur.

Čtvrtá deska značí v diskografii Black Cilice posun – projekt se upisuje k Iron Bonehead, vystupuje z xeroxových stínů, cover zdobí zřetelnější fotografie a zvuk alba v rámci čitelnosti s obalem souzní. Na Banished from Time je posluchač poměrně rychle schopen rozeznat nástroje a identifikovat lidský hlas. Středy už tolik neřežou, songwriting nabírá na sofistikovanosti, kapela ale na úkor ostřejších kontur atmosféru neobětuje. Celkový feeling je sice o něco méně temný, což Black Cilice kompenzují větší dávkou romantické pokleslosti. Snadnější čitelnost je současně kompenzovaná bočním projektem Candelabrum, který stále neušetří ani vycepovanější ucho.

Vyváženější zvuk s vyšší mírou tvůrčí důmyslnosti se zasloužil o to, že se Banished from Time stala nejposlouchanější deskou Black Cilice. Následující Transfixion of Spirits se ale o návaznost na úspěch přímo nesnažila, raději jednou nohou nakročila ke kořenům, hudbu opět pokryla „surovějším“ hávem a přiklonila se větší monotónnosti a temnotě.

Esoteric Atavism oba předchůdce kombinuje: zčásti zůstává u rawblackmetalových kvalit, do standardu se však občas nezdráhá vnořit aranže, které jednolitost rozbijí. Do mixu se tak derou rock’n’rollové vyhrávky, takřka industriální výpady nebo ambientně blackmetalové zvolnění. Většinu času si stále bere reverbem opředené tremolo a stále funguje. Atmosféra je nadále zachována, opět rozkročená mezi prapůvodní temnotou a „smutnějším“ náběhem.

Novinka pokračuje v nastoleném, přičemž nabízí o trochu jiný pohled díky skloubení jednotlivých atributů z let minulých a skromného začlenění předtím nevyužitých postupů. Esoteric Atavism si tak více tyká s úspěšnou Banished from Time než s předchůdcem, prvoplánově ale od desky neopisuje. Black Cilice pokračují v zajetých kolejích, přičemž si dovolí vyseknout rozumně skromné obměny.