Horko těžko pohledat v zákoutích black metalu kapelu s banálnějším názvem. Prvoplánovost a ryzí absurditu Black Fucking Cancer utvrdí i návštěva kapelního profilu na Metal Archives, kde lze jméno dosvědčit namalované jakoby hovnem na bílé ploše. O autenticitě díla tak lze jen spekulovat.

Nutno podotknout, že edgy název není přímo úměrný hrané hudbě. Nejde sice o nic krotkého, usměrněného, nedejsatan symfonicky-progresivního, na druhou stranu by jeden mohl čekat, že Black Fucking Cancer zaštiťuje sebranku, která tvorbou poctí ranou verzi Beherit nebo zhýralou pokleslost Ride the Revenge.

Jde ale spíše o americkou odpověď na Katharsis. Druhotně se pak do psaní derou francouzští Antaeus. Ve srovnání s emulovanými kapelami jsou Black Fucking Cancer o něco stravitelnější, čemuž pomáhá čistší zvuk a nižší míra disonance. Dalo by se říct, že kapela kombinuje přímou agresi Antaeus se songwritingem Katharsis. A právě přímost byla devizou debutu, která vynikala zejména v momentech, kdy Black Fucking Cancer chytili za úderný riff. U poslechu nebylo těžké si několikrát servat krk, hodinová délka však nebyla úplně opodstatněna.

Po 6 letech Američané navazují druhým dlouhohrajícím počinem. Střed coveru Procreate Inverse opět zdobí watainovská sigila, zpoza ní hrozí skvělá, ve srovnání s předchůdcem o poznání sofistikovanější malba Artema Grigoryeva. A sofistikace se propisuje i do hudby. Novinka v první řadě stále nabízí agresi po vzoru Antaeus, nestaví však už jen na riffech, jejich hrocení a opakování doblba. Prim nyní hraje autorství bohaté na nečekané otočky, změny temp i rytmů.

Přímočarost první desky občas pochybí, nejde ale popřít, že se Black Fucking Cancer na novince posouvají. Dostavují se techničtější tendence, které ve správný čas umně krotí buď primitivní základ, disonantní sóla nebo ohavné vokály. Desce pomáhá i kratší stopáž. Mohlo by se snad stříhat u jednotlivých songů. Hlavně dvě skladby spějící ke čtvrthodině si nakládají příliš a většinu silných momentů vystřílí už v první polovině.

Za 50 minutami hrací doby udělá tečku cover Krossfyre, čímž Black Fucking Cancer přiznávají oddanost zvuku Katharsis. Předělávka funguje – nestrádá na originální jedovatosti a v čistším zvuku se poslouchá trochu jinak. Desku tak sráží jen snaha o tvorbu zbytečně ambiciózních kolosů, které nevyplňují dostatečně silné nápady po celou dobu. Finále se tak zdá být občas v nedohlednu. Hnusná, agresivní, jízlivá zábava ovšem převažuje.