Francouzští Blut Aus Nord (BAN) jsou příkladem, že se lze neustále vyvíjet i v natolik rigidním žánru, jakým black metal bezesporu je. Ačkoliv kapela nepatří k mediálně protěžovaným skupinám (za což můžou vděčit mimojiné i své anonymní tajuplné image), díky svému originálně pojatému stylu dobývá černá srdce milovníků extrémů. Co znamenají Esoteric pro doom metal, tím jsou BAN v black metalu. U nich je totiž pořád zataženo. Přívlastek „obskurní“ plně vystihuje podstatu atmosféry jejich nahrávek. Temný, nejasný, nesrozumitelný, nevysvětlitelný, zahalený, záhadný, pokoutný. A hlavně: abstraktní.

Hnedle debut Ultima Thulee (1995) je špičkovou ukázkou technicky nikterak složitého blacku, který už prvním poslechem nemilosrdně knokautuje uhrančivými klávesovými vsuvkami, zpívanými intermezzy evokujícími mnišské sakrální zpěvy, nahalovaným garážovým zvukem připomínající tunel do vlastního podvědomí. Po 14 letech klasika. Pomineme-li ambientní vsuvky, Francouzi v průběhu své další tvorby zřetelně ustupují od melodií (v harmonickém slova smyslu) a pouštějí se do neprobádané, psychedelicky disharmonické variace blacku, která se odehrává ve spíše pomalých, ale různými způsoby neustále kouskovaných tempech. Tato snaha vrcholí na opusu plíživého děsu a hrůzy Mort (2006), který při vší snaze nelze nikomu doporučit, protože jeden poslech se rovná psychicky se odrovnat. Absolutní peklo.

Vědomí poznání, že dál už cesta nevede (ani nemůže), se stává příčinou návratu zpět. Memoria Vetusta s pořadovým číslem dvě tematicky navazuje na desku z roku 1996, hudebně však míří více k debutu. Tedy návrat do doby, kdy klávesami podpořený black ještě znamenal středověkou hymnickou náladu a ne cukrkandlem nebo jinou dětinskostí ulepený hudební obsah. Na novince zůstává patrný velký klad BAN – kompozičně vytříbené střídání syrových kytar a rarašského skřehotu s momenty uvolnění. Nekompromisnost předchozí nelidské etapy je utlumena občasným čistým zpěvem a majestátními melodiemi, které se již nevyznačují stavy po požití Prozacu. Kapela naštěstí nikdy nedostála barbarskému vzhledu většiny svých kolegů, který se bohužel promítnul i do jejich zacházení s nástroji. Ne, byli vždy šikovnými muzikanty, kteří věděli, čeho dosáhnout. Mort bylo kvůli docílení výsledného soundu nahráno bezpražcovými kytarami a industriálními bicími. Ostatně, samotný Vindsval je ke zbytku blackmetalového undergroundu neobvykle kritický a subžánr považuje za posud nezralý a v plenkách.

BAN nikdy nebyli superrychlým souborem, agresivitu vždy něčím nahrazovali. Na současném počinu Memoria Vetusta II je to opět vtahující atmosféra, které se nelze ubránit ani s boxerskými rukavicemi. Sázka Frantíků je v jádru banální: vymyslet nosný rif se silnou melodickou linkou (tentokrát psychicky přijatelnou, i když obvykle v mollové stupnici) a podpořit ho vlastním originálním zvukovým aranžmá, díky němuž BAN poznáte po prvním akordu. Jejich tvorba evokuje medem oblepený tritonový masakr, který rozleptává tělo zevnitř, díky čemuž bude posluchačova stolice vypadat jako spálené kuře. Přesto přese všechno Memoria Vetusta II nenavozuje tak beznadějně negativní pocity jako tomu bylo předtím. Zní vzdušně, snad až étericky, přesto důrazně a s tahem na branku. Natřená symfonickým nátěrem upomínajícím na první dvě desky Emperor a celkově projasněná často sólující kytarou. V době všech možných postblacků působí album téměř staromilsky. Netřeba tedy dále rozpitvávat finální verdikt: Blut Aus Nord vydali desku, která se bude letos v daném žánru těžko překonávat.

PS: Jako přídavek si autor dovolil čtenářům nabídnout odkazy k jím doporučeným deskám. Zde se nakrmte do sytosti!