Vždycky, když vidím u alba rozsah nad hodinu, jímají mě obavy. Borgne si s obrovským prostorem poradili po svém. Tím, že ho mají tolik, dali každému nápadu pořádně vyznít. Nic není uspěchané a v duchu žánru bych řekl, že jsou motivy a riffy obráběné ze všech stran, ale pořád zůstalo mnoho a mnoho času, kdy se toho děje celkem málo.

Samozřejmě Borgne není žádné neznámé jméno, takže je nebudu nijak detailně představovat. Povšechně řečeno, jejich předchozí tvorbu lze doporučit, já jsem se dost bavil hlavně u [∞] z roku 2018, následující Y už ale takovou sílu po mém soudu nemělo, nicméně kdo holduje pořádné industriální rychtě, určitě stráví pěkné chvíle i se starší tvorbou, ač mě osobně až tolik neoslovuje. Novinka jde každopádně posluchači vstříc ještě o chlup víc než předchozí dvě alba.

Nahrávkou jsem se zabýval poměrně dlouho, i když obrovský herní čas a nevelká zábavnost z toho dělala náročný úkol. Uposlouchat se to dá jen díky velice kvalitnímu zvukovému ošetření. Rozhodně nečekejte žádnou syrovost, ani pro industriál typu Godflesh typický posluchačský diskomfort. Silná a rychlá tepající rytmika je totiž spíše tou menší součástí aktuální tvorby Borgne. Více se toho odehrává v tichých pasážích, které posluchače ukolébají, aby pak mohla opět udeřit pneumatická kladiva znovu do kovadlin. Ale výlet do zlé fabriky, to nejsou jen supící stroje, nelidsky bijící buchary a skřípání plechu. To je taky vlekoucí se porada u ekonomického náměstka, čekání ve frontě na pohovor u kádrové nebo nudné preventivní výjezdy požární hlídky do opuštěných pater, kde jenom vítr rozechvívá staré plakáty z pornáčů. I tyhle momenty a nálady bych na aktuální desce Borgne našel. Je samozřejmě otázkou, jestli si na primárně black/industrial desce obhájí kvalitou svůj prostor.

Na takovou otázku je těžká odpověď, protože dřív, než se mi podařilo album naposlouchat, přestalo mě jako celek bavit. Rád si pořád pouštím některé skladby – když mám náladu na rychtu, vím, že mám sáhnout po To Cut the Flesh and Feel Nothing But Stillness nebo Near the Bottomless Precipice I Stand, před spaním rád poslouchám The Swords of the Headless Angels. Většina skladeb takhle jednotlivě funguje opravdu dobře, a taková Everything is Blurry Now je velice příjemná, potíž je s poslechem desky jako kompletu, protože se mi ještě nestalo, abych měl náladu na všechny její polohy. A dokonce ani úplně nevěřím, že takhle posluchače zahltit byl zamýšlený efekt. Abych pomyslnou dramaturgii docenil, na to ale nemám kompetence – celé, jak leží a běží, jsem album slyšel snad jen dvakrát.

Je absurdní si stěžovat na to, že je tu až příliš mnoho muziky, vždyť stačí poslouchat selektivně, nebo jednoduše album vypnout v půlce a příští seanci si dopřát zase druhou polovinu. Chtě nechtě ale takový přístup rozbíjí to, co chci po každém hudebním albu – aby nějak fungovalo a působilo jako celek. V tomto ohledu pro mě Borgne neobstáli. Ve všech ostatních ano. Od desátého řadového alba asi člověk z principu neočekává žádnou revoluci, ani žánrové zemětřesení. Naopak na místě je očekávat konzistenci. A té se vskutku dočkáme.