Skončit, nebo neskončit? Toť otázka, kterou řešili a stále řeší deathmetaloví veteráni Brutality často. Poprvé se jejich reunion konal proto, aby odčinili svou nespokojenost s tehdy poslední deskou In Mourning, která vyšla v roce 1996. I když byli v první dekádě nového milénia aktivní, žádný materiál jim nevyšel. To se konečně povedlo až v roce 2013 s dvouskladbovým EP Ruins of Humans. Na následující řadovku Sea of Ignorance kapela dokonce rozjela crowdfundingovou kampaň, aby všechno zaplatila. Následovalo další dvouskladbové EP a letos měla vyjít finální kompilačka završující historii tohoto souboru, který se výrazně podepsal na tváři floridské scény.

Ale popořadě. Ještě na podzim 2020 to vypadalo s koncem kapely jasně. Kapela oznámila, že to balí. Michael H. Andersen z Emanzipation Productions se rozhodl, že vydá Brutality jejich „labutí píseň“. Skupina ovšem ve studiu při nahrávání nových songů zjistila, že jí to v aktuální sestavě stále šlape a chce si nechat dveře otevřené a končit ještě nehodlá. Což je na padesátníky fajn zjištění, ne?

Sempiternity čítá osm skladeb, přičemž opravdu nové jsou pouze dvě. Další dvě jsou znovunahrané věci z předchozího EP Antecedent Offerings a komplet uzavírá čtveřice songů pořízených z koncertu na Maryland Death Festu 2019 a ukazuje, jak to souboru naživo hraje. Vraťme se k úvodu kompilačky.

Šestiminutová Orchestrated Devastation a o něco kratší Fluent of Silence jasně ukazují, že skupina je v parádní formě. Až je škoda, že toho kluci v šuplíku neměli víc. Úvodní song předvádí typický rukopis kapely od sypaček přes valivá a dvoušlapkou podpořená střední tempa až po proslulé těžkotonážní riffy, kterým ovšem vedle brutality (nomen omen) nechybí výrazná melodičnost. Právě ta Brutality odlišuje od plejády dalších a činí je originálním spolkem. V polovině Orchestrated Devastation se agrese úplně vytratí a na povrch vyleze posmutnělá linka snad až v duchu starých Opeth s čarokrásným kytarovým sólem, na která má Jay Fernandez patent. A tklivá melancholická linka i píseň uzavírá. Ano, je to zvláštní, ale jestli něco činí tuhle floridskou grupu v něčem jedinečnou, je to právě tenhle mix old schoolu s emocionálním přesahem. Kapela se sice nebojí jít až k heavy/speedmetalovým inspiracím, ale nejde za hranici patosu nebo přesládlosti. Neztrácí přitom tah na branku, protože do skladeb sází i úplně jiné ingredience – slamy, klepačky a další klasické deathové atributy.

V současném neutuchávajícím boomu kapel, které se snaží hrát old school, ale chybí jim jeho duch a podstata, je album Brutality vítanou připomínkou, jak se to dělalo v devadesátkách. Stále platí okřídlené rčení „když dva dělají totéž, není to totéž“. Sama kapela mluví o tom, že má aktuálně jednu z top sestav v historii. A má recht. Žádná unavenost metalových veteránů se tu nekoná.

Kvintet žene kupředu agilní bicmen Ron Parmer (momentálně hraje třeba u Malevolent Creation a sype u pekelníků Perdition Temple) a jako druhý kytarista se tu skvěle prezentuje Jarrett Pritchard (znáte 90‘s kult Eulogy, kde hrál?). Vůbec dvojlinky obou sekerníků se skvěle doplňují – někdy jedou unisono, jindy se rozvětví a přidávají melodiím jiný podtón. A pak je tu základní trojlístek bandu – jediný původní člen kapely, basák Jeff Acres a jeho nápaditá hra rozkládaných tónů na tlusté struny, poznávací prvek Scott Riegel za mikrofonem, bez jehož chlapáckého řevu by Brutality zněli asi jako Napalm Death bez Barneyho, a konečně Jay Ferdandez, který měl klíčový vliv na nejlepší počin skupiny – debut Screams of Anguish.

Ten je také nejvíce zastoupen v koncertní části Sempiternity, zazní z něj hned tři věci. Poslední řadovku Sea of Ignorance tu zastupuje 48 to 52, což je zřejmě nejlepší song desky a kvalitou se vyrovnává Screams. Brutality toho nikdy moc nenakoncertovali, takže tohle je dobrá příležitost slyšet (když už ne vidět), jak jim to na prknech zní. Sám Jeff i Scott tvrdí, že Maryland byl jedno z jejich nejpovedenějších vystoupení vůbec. A je to fakt, kapela tu jede jako dobře namazaný stroj.

Suma sumárum, jak Sempiternity ohodnotit? Určitě ne jako plnohodnotné album, protože novinek je tu sakra málo. The best of kapely to také není, spíš takové shrnutí, jak to skupině momentálně hraje. Pokud by ale tohle měl být poslední zářez kapely, určitě by si zasloužila nějaké důstojnější rozloučení.