Buñuel jsou projekt Eugena Robinsona z Oxbow a partičky borců profláklejch v kontextu alternativních italskejch kytarovek. Jak sama kapela tvrdí, jméno je poctou pro Luise Buñuela - filmaře, kterej si mimojiné udělal jméno na zfilmování toho, co se stane, když se oční bulva potká s žiletkou (YT). To vcelku sedí, nejde o žádnej introvertní pokojíčkovej projekt, ale o namakanej rokec, kterej se nebojí šokovat.

Na novince Killers Like Us se Buňuel představujou ve dvou polohách, který střídaj se železnou pravidelností. Desku odpalujou snad nejlepší věcí Hornets, postavenou na pomalý hutný riffáži, která pouští hrůzu. Tady jsme blízko k ušpiněnýmu sludge metalu, kterej ždímá maximum ze svalnatýho zvukovýho kabátku. Kytary a basy to bouraj, bicí pomalu prorážej, nízký frekvence ceněj zuby. Následuje vypalovačka When God Used a Rope, která sází na našlapanej rytmus, hutnou basovou linku a a kytary, který nekoukaj vlevo vpravo a sebevědomě mučej post-punkový melodie všemožným vazbením. Je fajn vidět, jak se kluci dokážou utrhnout ze řetězu, ale občas se dostanou na hranu vlezlosti. Třeba čtvrtá Crack Shot leze na nervy už na první dobrou (ten hostující vokál jak z nějakýho soundtracku k Bondovce, ne-e), a i pár dalších hitovejch míst se přeposlouchá.

Jeden odstaveček si nechávám speciálně pro Robinsona, kterej nestárne, ale zraje - jsou to právě jeho vokály, který zvedaj desku o úroveň výš. V pomalejch věcech je jak zvíře zahnaný do rohu, strach a úzkost se v zoufalejch situacích snadno přelejvá do nebezpečnejch výpadů, smrt číhá jak na lovce tak na oběť. Ten pocit napětí a nebezpečí je do značný míry postavenej pravě na jeho skřecích a kvílení. V hitovkách je to naopak čirý sebevědomí a svaly, a když ve When God Used a Rope zpívá "I am the handsomest man, with the handsomest plan", tak maskulinita stříká všude okolo.

Závěrem snad jen rychlej pohled do minulosti. Ačkoliv základní recept se oproti předchozí The Easy Way Out až tolik nezměnil, pár věcí přeci jen stojí za vypíchnutí. Jednak zvuk, kterej se na novince fakt povedl a tlačí výrazně víc než v minulosti. Tlak umocňuje taky větší střídmost – Buňuel jdou tentokrát při skládání víc na kost a důsledně osekávaj zbytečný kudrlinky. Celkově bych řekl krok dopředu a asi jejich zatím nejlepší deska.