Liverpoolští CARCASS, jedna z naprosto zásadních extrémních metalových kapel, nakonec přeci jen vyslyšeli nekonečné zástupy svých nohsledů a obdivovatelů a po sedmnácti letech to dotáhli k albové novince. Netřeba zde rozepisovat, jaké obdoby metalu a subžánry tvrdé hudby mají tito mimořádně uznávaní, kultovní Angličané na svědomí. Prostě se zde jen spokojme s letmým konstatováním, že nebýt právě CARCASS, vypadala by metalová scéna posledních dvaceti let trochu jinak.

Novinka Surgical Steel si klade za cíl podchytit pravou podstatu kapely z období jejich největších komerčních úspěchů, tedy nekompromisně navodit atmosféru éry okolo jejich oslavovaného alba Heartwork. V tomto směru se Jeffu Walkerovi a jeho jedinému kumpánovi z původní sestavy Billu Steerovi vše daří na výtečnou, protože nahrávka skutečně působí velmi dotaženě a autenticky navozuje vše, s čím kapela zacházela před dvaceti lety. Skladbám nechybí nápady, mají patřičný odpich, zvuk je plný, úderný, vrstevnatý, takže rozhodně nejde o nějaké laciné harampádí, ale o pořádně vyleštěnou soupravičku kovového náčiní. Kdo chtěl přesně to, kvůli čemu měl CARCASS rád v roce 1993, bude plně spokojen, jenže to má celé druhou stránku mince. CARCASS totiž na každém svém dřívějším albu platili za kapelu objevující a plenící nová teritoria, nic takové zde k nalezení opravdu není, a proto je Surgical Steel sice nahrávkou velmi dotaženou a profesionálně zhotovenou, nicméně svou podstatou jí nelze srovnat s žádným z jejich starších alb.

Osobně si raději pustím jak zhnusnělou grindcorovou smršť Symphonies of Sickness (jediné grindcoreové album, které vlastním), tak progresivně laděnou doktrínu Necroticism – Descanting the Insalubrious, která pojila jak grindové prvky s deathmetalovými, tak byla ještě umě zabalena do atraktivního heavymetalového soundu – jsou zde také poprvé k slyšení Amottovy kytarové kejkle. S Heartwork přišla touha dělat komplexní metalové hity a ještě větší příklon k vyčištěnějšímu, klasickému heavy/thrash mustru s častými sóly a kytarovými vyhrávkami. A Swan Song? ‘Labutí píseň‘ byla zas znamenitou rozlučkou prostřednictvím úderných a méně komplikovaných rock´n´rollových vypalovaček, kterým stále nechyběla typická dravost tolik příznačná pro jednu z hlavních deathmetalových kapel své doby.

Novince Surgical Steel, ačkoliv jde o nadprůměrné dílo, schází osobitost kterékoliv z těchto starších nahrávek. Kdyby se jednalo o první a jediné album CARCASS, rozhodně bych o něm mluvil ve všech směrech pochvalně a označil bych jej za jednu z metalových desek roku 2013, nicméně po tom, co již má tahle legenda za sebou, se zde nemohu ubránit dojmu, že to letos uhrála velmi solidně - umlčela hlad a prosby početné základny fanoušků, kteří je po celá léta bombardovali žádostmi o nový materiál, nicméně v konečném zúčtování tahle v jádru povedená nahrávka žádnou přidanou hodnotu nepřináší.

Dvojice nováčků (Daniel Wilding/ Ben Ash) do sestavy skvěle zapadla a k starým bardům se hodí, jak svým stylem hry, tak po stránce image. Bill Steer i po dvaceti letech stále vypadá na třicet a svým napalmovským murmurem občasně doplňuje Walkerův chraplák, o jeho pověstných vyhrávkách nemluvě. Jeff je jako již tradičně katalyzátorem a skutečným lídrem (i na Brutal Assaultu svou roli bez pochyb potvrdil), kolem kterého se vše točí. Na koncert CARCASS si proto tedy vždy rád zajdu, ale co se týče jejich případných nových nahrávek, zajímají mne, ale necítím potřebu se na ně nějak výjimečně soustředit. S předstihem uveřejněný singl Captive Bolt Pistol je zde ostatně jednou z nejpovedenějších a nejreprezentativnějších věcí. Zbytek je silný, dobrý, povedený, ovšem ne geniální a nenapodobitelný. V tom zůstaňme při zemi. Pokud nejste fanoušky CARCASS odečtěte si 10%.

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.