Věřím, že US partu Cattle Decapitation není třeba vůbec nějak podrobněji představovat, neb předpokládám, že příběh, jak si část členů The Locust založila gore/deathgrindový projekt, je dostatečně znám. Teda, skoro mám dojem, že předchozí věta postrádá v současnosti smysl, neboť sestava, která má na svědomí šesté full lenght album The Harvest Floor, je po všemožných odchodech a příchodech úplně jiná. Ono je to taky spoustu let jak čtrnáctiletý blázen, ale ty The Locust jsem zmínit musel. Jako má Ozzy svého netopýra, tak Cattle Decapitation mají své The Locust. Opruz, vím, ale nemohl jsem vás toho ušetřit.

Nebudu dlouho chodit kolem právě čerstvě vyvrhnutého pajšlu, který ještě neztratil tu správnou teplotu ještě před chvilkou zdravého lidského těla, tahle deska je splněným přáním nejednoho maličko víc extrémního nevyvrhnutého metalového srdíčka. Pod pojmem deathgrind si lze představit ledacos; od tupých sypaček s milionkrát slyšenými kytarovými riffy a monotónním chrochtáním bez jakékoliv rytmické rozmanitosti, vlastní invence, či chutě experimentovat, až po kapely, kterým je vše předchozí cizí. Naštěstí The Harvest Floor je z rodu těch desek, který hýří muzikantskou zručností a kupou nápadů, které nepostrádají určitou svojskost. Ono samo o sobě umět hrát a mít nápady nestačí, ale když je k tomu k dispozici smysl všechno to ukočírovat tak, aby vznikly skladby s hlavou a patou, tak výsledek nemůže zklamat.

Cattle Decapitation se překonávají, tohle album je variabilní masakr jízda od začátku do konce, která však vůbec nepoztrácela melodie. Opravdu je leckdy radost poslouchat kytaru, která je maličko pod nejzřetelnějším řáděním bicích, řevu, chropotu a vřískání. CD se taky nebojí zvolnit a dát i prostor jemnějšímu vyznění či podbarvení nastalé vichřice. Moderní deathgrind s přesahy (třeba do black metalu) překypující pestrostí a ohromnou vlastností uchvátit. Jo, přesně, je to pecka! Celá deska je narvaná muzikantskou i aranžérskou invencí až po okraj, žádná cukrová vata, žádné opakování, jen průjezd městem v postapokalyptickém světě, kde za každým rohem čeká nějaké to milé překvapení, při nejhorším velmi vysoký standard zkázy. A vůbec se mi libí, že se kapela nebojí vstřebávat vlivy, se kterými umějí velmi dobře zacházet třeba takoví Psyopus. A když už jsme u Psyopus, tak The Harvest Floor je jedna z mála metalových desek, která mě od dob Odd Senses neskutečně baví. K celkové barevnosti také přispívá pěvecký vklad hostů Rosse Sewageho (Impaled, Ludicra), Dina Sommeseho (Dystopia, Asunder) a hlavně ženy všech žen Jarboe, která obohatila svým božským zpěvem jedinou klidnou skladbu The Harvest Floor. Deathgrind album roku 2009. Teda pro upřesnění, já snad asi ani jiný deathgrind album v roce 2009 neslyšel (usmívám se), tak to berte s případnou rezervou. Vím, ostuda ostudná, ale popina je popina!

Kdyby měl kdokoliv chuť si počíst, jak která skladba vznikala a o čem pojednává, tak je možno na stránkách BuzzGrinder. Celé povídání je přímo z klávesnice zpěváka Travise Ryana. A nakonec je třeba pro úplný pořádek ještě zmínit, že kapelu opustil basák Troy Oftedal, kterého nahradil Rahsaan Davis, jehož služeb je však využíváno jen pro živé hraní.