Hej cože, Celeste teď vycházej u Nuclear Blastu? Vzpomínám si na jejich začátky na přelomu minulý dekády, živelná pódiovka s červenejma čelovkama na hlavě v nějakým malým klubu (nevím už kde) a byl to hukot - poctivě nasraná směs black metalu a screama, u který by mě asi nenapadlo, že to dotáhne na větší pódia. Věc, která naplno vyzněla fakt asi jen v malým zaplivaným klubu, tělo na tělo, potit krev. Ne že bych je od tý doby nějak moc sledoval, ale když jsem si u novinky všiml labelu, tak mi to nedalo. Co asi s takovou kapelou udělá velkej label?

Poslech Assassine(s) bohužel nenechá moc prostoru pro tajemství a rychle odhalí předvídatelně nudnou odpověď. Upřímnou nasranost a intenzitu nahrazuje pompéznější, ale vlastně docela vyprázdněná forma. Tatam jsou jedovatý sliny ze starších alb, Assassine(s) má zvuk sice mohutnej, ale sterilní, a ani na pilu už tolik netlačí. Přednost dává rozmáchlejším kompozicím. Ještě hůř dopadly atmosféričtější party – upřímnej screamo tlak nahradily přesahy do líbivějšího post-rocku, z kterejch je až nepříjemně cítit patos. Třeba v takový Ill a tant rêvé d’elles mě ty jalový melodický linky upřímně vytáčej, a těchhle momentů je bohužel na desce víc.

Ale abych z toho nedělal román, co teda z Celeste Nuclear Blast udělal? Technicky perfektně ošetřil, hudebně sterilizoval. Ne že by se to poslouchalo úplně špatně, ale Celeste si během růstu bohužel nedokázali udržet vlastní rukopis. Ta původní nasranost a intenzita už tam není, snaha o upřímný emoce místo toho sklouzává do patosu a klišé. Na upocený dovádění za světla červenejch čelovek tak doporučím zavzpomínat raději u starších desek .