Chris Schlarb je kalifornský kytarista, skladatel, producent (studio a label BIG EGO), který mj. vede Psychic Temple, soubor s proměnlivou sestavou (např. v roce 2016 přearanžovali Enovo Music for Airports 1/1 do jakési najazzlé podoby a podílel se na tom třeba i Paul Masvidal z Cynic). V jeho tvorbě se porůznu mísí psychedeličtější folk, rock, jazz, ambient a improvizace. Chad Taylor je jazzový bubeník, hraje/ál v Chicago Underground Duu/Triu/Quintetu s Robem Mazurkem, v Triu s Marcem Ribotem a spoustě dalších uskupení. Taylor se objevil už na loňské nahrávce Psychic Temple - Houses of the Holy a jejich spolupráce pokračovala na letos vydané Time No Changes, což je údajně volná improvizace nahraná za jednu prosincovou sobotu ve Schlarbově studiu. Tomu se mi skoro nechce věřit, jistá dávka improvizační volnosti a spontaneity tu sice cítit a slyšet je, nebo i občasné drobné nepřesnosti tomu nasvědčují, některé motivy a části skladeb jsou ale tak dobré… nebo působí tak, že se nad jejich skládáním nějakou dobu přemýšlelo. Ale to je vedlejší…

Time No Changes je inspirovaná velmi podobnou improvizační session Sandyho Bulla a Billa Higginse z roku 1963 (Blend na Fantasias…, jestli jako já neznáte, stojí za poslech, zmínění prý patřili mezi průkopníky v mísení folku, jazzu, klasické i východní hudby a improvizace, ovlivnili rané psychedeliky atd.). Osobně mi nejvíc evokuje jakousi fúzi některých folk(-rock)ovějších skladeb Popol Vuh (třeba na Nosferatu) s jazzem Ralpha Townera (některé pasáže na Solstice, nebo Garbarekově Dis). Místy se tam snad dá slyšet i vliv indických rág, amerického primitivismu, (psych/prog) rocku, nebo klasické kytary. Kdesi jsem narazil na srovnání se Stevem Tibbetsem (neznal jsem); a jo, třeba jeho album Northern Song jistou podobnost vykazuje, mj. i použitím afrického nástroje kalimba/mbira, na který tu v závěrech dvoudílné skladby Time No Changes drnká Taylor – je to takový „roztomile kouzelný“ prvek.

Struny Schlarbovy 6 a 12 strunné akustické kytary krásně zvoní a resonují, někdy s ní načrtává prosluněné, pastorální, spirituálně povznášející nálady, jiné jsou spíše podzimně zasmušilé – v těchto chvílích mi dokonce připomíná akustické pasáže starých Opeth (nejvíce asi v Creedmoor). Těch různých nálad a jejich odstínů je tam ale vícero. Občas si i „jen tak“ zamyšleně brnká, prozkoumává, ale není to bezobsažné pidlikání. Motivy se sice často několikrát zopakují, většina skladeb má jako celek spíše progresivní, lineární a ne(úplně)předvídatelný vývoj, takže se jen tak neoposlouchají. Taylor hraje na jazzmana většinou poměrně úsporně, často hypnoticky až tribálně, přirozený, akustický zvuk jeho bicích do hudby skvěle sedí. V předělech, nebo jako decentní podkres Schlarb vhodně dobarvuje hřejivým hammondkami, nebo moogem.

Ne, ta deska originalitou (ne že by vůbec, ale…) neoplývá, není nějak dech beroucí, něco by se tu a tam ještě dalo vytknout, některé skladby (první dvě jsou nej) a pasáže jsou lepší, jiné baví trochu méně, ale stejně je tu zase ten pocit, že mi něco takové už dlouho chybělo, vracím se k ní už od června a letos bude asi patřit k mým nejpřehrávanějším. Pěkná, příjemná hudba, a to tak, že velmi.