Letos jsme už jednou srbskou Smrt navštívili, a to u příležitosti vydání jejich EP Martvaja, které mi z jara hodně padlo do nálady. Nepochybně jsem kvůli tomu materiál trochu, no vlastně docela dost, nadhodnotil. Trvám ale na tom, že přímočarý black metal s jednoznačným poselstvím a bez příkras CMPT zahrát umí. Jestli se podobá víc Belus nebo Hvis Lyset Tar Os nechme na bitku u piva. Nicméně podstata – totiž, že šlo o black bez příkras bez dlouhého sraní, bez natahování, zůstává. A právě toto se na dlouhohrající desce nepodařilo. Přestože recept na chutný black metal zůstal stejný, ruka s naběračkou artriticky přesypala talíř. A vypůjčím si slova svého syna: trochu mi to chutná a trochu mi to nechutná, takže mi to nechutná.

Co je tu navíc, je zjevné ihned. Přidala se zbytečná intra (ačkoli „Oj, Majko moja!“ z intra k válu Vrani pir u nás zdomácnělo) a protáhla materiál nad únosnou mez. Písničky jsou sice kratší, drží stopáž kolem pěti minut, postrádám u nich šmrnc a švih, energii, nebo alespoň nějaký tah na meditativní lesní polohu black metalu. Technicky vzato, svěžesti nepřidá zvuk kytary, který oproti klasickému blacku spoléhá mnohem víc na středy. Tremolové riffy potom znějí ve výsledku poměrně jalově. Setkáme se ještě s jedním, tentokrát klasickým neduhem metalových alb poslední doby (možná zobecňuji až příliš, ale tuhle výtku už píšu snad posté), a to sice s příliš vytaženým vokálem, který je svou kvalitou pod úrovní instrumentální sekce.

Co se naopak povedlo, je provedení kláves, které, jak už víme od Counta Grishnaka, umí dokonale osvěžit i ten nejbanálnější trojtónový riff. Songwriting, přestože není zrovna smělý, bych taky neodsuzoval, protože hudební nápady jsou v rámci žánru obstojné a jejich propojování je na albu zmáknuté v podstatě s přehledem. Jenom je to zkrátka pořád to samé.

CMPT mi chvílemi na dlouhohrajícím debutu místy připomněli Cult of Fire z období मृत्यु का तापसी अनुध्यान, ale je to pravděpodobně hlavně podobným vyzněním slovanského vokálu zasazeného do blastů, v případě CMPTi o poznání pomalejších. Najdeme tu kromě rychlých pasáží klasickou baladu, Prokletije, a ať se na mě nikdo nezlobí, tohle je vyloženě nuda. A ta se nám vkrádá pomalu ale jistě i při opakovaných posleších, kdy jsem chtěl desce dát šanci rozeznít se ve vší kvalitě. Takže i když Krv i pepeo rozhodně není špatná deska, po nějakých 5 rotacích mě už nic nemotivuje, abych se dále pokoušel její atmosféru a všechny potenciální klady vstřebat.

PS: Docela by mě zajímala vazba kapely na dokumentární film Lordana Zafranoviče Krv i pepeo Jasenovca o zvěrstvech Ustašovců. Pokud někdo tušíte, budu vděčný za komentář.