Vzhledem k (prozatímnímu) dobrému utajení nové desky projektu Commander Agares, tomu, že Metal Archives mlčí a nikde se dosud neobjevily o Legions of Descending Twilight zmínky, mám dost slušnou šanci být první (či jeden z nich), kdo do světa vykřičí, jak se jeho debutové album povedlo. A s pyšným výrazem říkám: povedlo se hodně.

Přiznám se, že při prvním poslechu jsem trochu tápal, čeho se chytit. Jde o docela jednoduchý syrovější black metal, tak jak ho hraje spousta kapel a jak ho začal hrát kdysi Ildjarn a spol. Produkce je naprosto v pořádku, pochopitelně v rámci žánru, posluchači voňavého metalu by ji samozřejmě měli za zprasenou hrůzu, ale ti se k ní naštěstí nikdy nedostanou. Já, proškolen bosenskou a portugalskou scénou posledních let, musím říct, je to nazvučeno výborně. Nástroje se nechají rozpoznat až nadprůměrně, a zároveň to není příliš čisté, takže za záclonou zůstává, jak jednoduše se hraje, že bicí jsou jednoduché a nevymýšlí nic než rovnou linku k hlavní melodii. Materiálu taková jednoduchost vůbec neškodí. Ba naopak, vždyť black metal nemusí být nějaká intelektuální pidlikačka, to podstatné je magická atmosféra, kterou Commander Agares nepochybně skýtá.

A čím se vymaňuje z průměru? Umožňuje se soustředit na dění pod hlavními linkami. V každé skladbě je několik různých ruchů a tichých zvuků, které nahrávku osvěžují, takže velice příjemně vleze do uší a pak má prostor se otevřít a ukázat, že i když jsou melodie jednoduché, jsou v určitém ohledu kouzelné. Riffy jsou na hraně zapamatovatelnosti a kýče, ale taky díky už zmiňovanému špinavému zvuku nesklouzávají do nějaké hloupé tralala pitominy. Jediná pasáž, která tuhle hranu překročí na nešťastnou triviální stranu, je první polovina třetí Rites to Evoke the Sinnister Sun. Tam už je klávesová melodie opravdu moc sladká.

Po nějakém čtvrtém poslechu jsem si začal na Commanderu Agaresovi pěkně jezdit a album jsem točil i vícekrát denně. V raw black metalu věc celkem nevídaná. Alespoň já jsem se takhle dobře s nahrávkou nesžil nejméně od loňských Nimbifer. Oslovily mě už zmiňované jednoduché, ale dobře zahrané a výborně znějící melodie v aranžích typických pro špinavý black metal. Nejde o žádný chlívek, spíš má všechno ten krásně zastřený sound, ve kterém jednoduchost nedráždí. Obdivuhodně napsané písně vplétají do hlavních melodií zvukové ozdoby, předpokládám z kláves, nebo přímo klávesové linky. Propojení obojího je úplně ukázkové ve čtvrté From the Top of Last Standing Mountain, kde mimoto slyšíme parádní ústřední riff. A vůbec riffy jsou další silná stránka Commandera Agarese. Zajdu dokonce tak daleko, že prohlásím za kvalitní i vokál.

Suma sumárum velice příjemné překvapení a skvělá podzemní nahrávka. Jako perličku dodám, že jde o další záhrobní album, protože na songu Runes of Strife můžeme slyšet nyní již nestárnoucího hostujícího vokalistu Diabolika.