Horko těžko psát o Concrete Winds bez nutkání vše shrnout jedním dementním AAAAAAAAAAaaa. O podobnou nezřízenost totiž pozůstatku finských Vorum přesně jde (což ostatně dokazuje doslovný přepis začátku desky) – šlapat na plyn extrému kytarové hudby bez větších ohledů na žánrové zakotvení. Vlivy jsou přesto znatelné: duo inklinuje zejména k war metalu, black metalu či grindu. Z kapel, které zvuk Concrete Winds formovaly, lze vypíchnout hlavně australské Sadistik Exekution a obskurní Necrovore, na které v recenzi debutu na Sicmaggot upozornil Metacyclosynchrotron. Zvuk pokračovatelů je ovšem o poznání špičatější a všehovšudy zkurvenější.

Navzdory jmenovaným kapelám a škatulím se Nerve Butcherer poslouchá takřka jako čistý punk. Ne, že by Concrete Winds zněli jako Ramones a Sex Pistols, jde spíše o přístup, o sraní na pravidla, ať už o žánrová či hudební. V rámci nespoutanosti druhá deska překračuje i debut. Primitive Force si sice rovněž výsostně hovělo v bordelu, dovolilo si ale občas vytasit záchytné body, které členové tehdy ještě zcela nevyhnali ze svalové paměti z dob Vorum.

Nerve Butcherer na snadněji zachytitelný death metal takřka zapomíná. Už žádná na první dobrou chytlavá tancovačka jako v Tyrant Pulse nebo přímočařejší zpomalovačka z Dissident Mutilator. Nyní jde ještě více o agresi, která vyvěrá z řezavých kytar a těžko polapitelných struktur. Posluchač se tak neutkává jen s chaotickým songwritingem, ale i hudbou jako takovou, která se snaží odrazovat úplně vším – od tlačení na vysoko položené tóny, přes jedovatý přednes až po překotné, zprvu nečekané změny ve skladbách.

Všudypřítomný útok na ušní bubny umocňuje i produkce, která vyzdvihuje výšky, strouhá bicí a basu oprošťuje o hutnost. Zároveň však není prvoplánově zprasená a neslouží jako maskovací prostředek pro hráčské nedostatky kapely, jak tomu bývá u mnoha raw black metalů a disonantnějších deathmetalových obskurností. Jednotlivé nástroje jde snadno rozeznat a při troše pozornosti lze chytat i kusy textu.

Z obecnějšího hlediská existují dva postoje, které lze při poslechu Nerve Butcherer zaujmout: buď hudbu shledat jako neposlouchatelný lomoz a odhodit sluchátka, nebo se odhodlat a začít se se vším bordelem pomlátit. Ať už se posluchač rozhodne pro jakýkoliv přístup, Concrete Winds zvítězí. Nepohoršené ucho se po několika rotacích dočká pozvolného odměňování – hudba začne vykazovat struktury a návaznosti, které umožní si nabízenou agresi zvráceně užívat.

Díky podvratné nátuře se dá Nerve Butcherer vytknout jen pár věcí. Zamrzí upuštění od nahrazování inter za sprosté zařvání názvu tracku, což na Primitive Force fungovalo skvěle a posilovalo zvednutý prostředník všemu hudebnímu. Zásadnější vrub představuje jen předposlední, skoro post-punková Dissolvent Baptism, která je sama o sobě docela zábavná, ale tempem i délkou zbytečně sráží celkové tempo.

Nerve Butcherer by nemělo uniknout žádnému uctívači hudebního extrému. I přesto, že vychází ze známých rovin, je docela těžké hledat paralelu, která by byla zvukově podobná a úměrně vyhrocená. Concrete Winds dokázali posunout hranu hudebního bordelu dále, trochu jinak, bez nutkání sahat k laciným berličkám. Druhá deska na nervy nezabrnká – rovnou do nich zakrojí řeznickým nožem. A v její absolutní bezprostřednosti tkví její síla.