Nejen jednička na konci názvu značí, že by se pod Bloodmoon měl skrývat ambiciózní projekt. Novinka Converge se honosí hodinovou délkou, asistencí Chelsea Wolfe a žánrovou paletou, která si kromě typických mathcorových výpadů štědře půjčuje ze sludge, doomu a různých folkových odvětví.
První díl Bloodmoon si klade za cíl působit jako epická, doomově ponurá, hudebně barvitá odysea – překvapivá, tvrdá, zároveň však melancholicky citlivá a atmosférická. Od propadu k patosu ji brání zejména tradičně kvalitní, úměrně špinavá a skřípavá produkce Kurta Ballou. Téměř všechny zmíněné aspekty propojuje do celku úvodní stejnojmenná skladba. Po nezáměrně úsměvném polo-zpěvu Jacoba Bannona přebírá štafetu Chelsea Wolfe, které volený hudební přístup sedí více. Vše postupně graduje, následná Bannonova vyřvaná poloha umocňuje náhlé překlopení skladby. Track končí tvrdým, pádně zastřeným sludge-doomovým dojezdem.
Zbytek desky trochu působí jako snaha o rozložení úvodního kolosu. Některé skladby se pouští převážně do metalcoru, v jiných případech se Converge staví do pozic, které v minulosti zdárně zkoušela Chelsea Wolfe. Dojde ale i na pokusy mimo záběr obou zúčastněných. Bloodmoon: I proto trochu působí jako odrazový můstek. Converge se zde od dobře otestovaného základu odrážejí do různých vod. A čím více skáčou od břehu, tím hůře.
Potenciál a míra jeho zkrocení (a nezkrocení) je alfou i omegou desky. Přizvání Chelsea Wolfe dává smysl - když se Converge pohybují ve sférách, které připomínají hudební výraz Hiss Spun a Abyss, skladby fungují, i když jimi občas prosviští momenty, které zatahají za ucho. Nejčastěji jde o Bannonovy pokusy zpívat čistě a snahu o začlenění nástrojů, které běžnému arzenálu Converge nepřísluší. K nejhoršímu dochází při odstřihnutí kotvy Wolfe, zejména ve Failure Forever, která působí jako groteskní a falešná snaha emulovat Deftones. Nefunguje ani přestřelený Daimon ve své snaze znít jako temnější stoner rock ve stylu Queens of the Stone Age.
Skladatelské přešlapy vyvažují záseky, kdy se Converge drží ověřeného, případně když se typický zvuk Converge snoubí se zpomalenými, procítěnými pasážemi, kterým vévodí Chelsea Wolfe. Téměř bezchybnou fúzi prezentuje druhá Viscera of Men – vyhrocenost starých Converge zde bezchybně přepadává do sludgeových sfér, které ve finále, po utlumeném chorálu, ještě posílí. Podobně baví i zemitější Lord of Liars s kytarovou prací, která připomene vrcholnou Jane Doe.
Předposlední Crimson Stone se svým laděním trochu vrací k úvodní skladbě. I zde se snaha o monumentalitu vyplácí a track dokáže od poklidného začátku gradovat až do grandiózního finále. Dojezd v podobě Blood Dawn pak působí trochu zbytečně. Ale zbytečných momentů je na desce více – některé se nepovedly, jiné by fungovaly lépe v odlišném prostředí (třeba taková Scorpion's Sting by čistě pod taktovkou Chelsea Wolfe dávala větší smysl). První části Bloodmoon by pomohla útlejší délka, větší sázka na jistotu, snad taky vyváženější autorský vklad obou zúčastněných. Nabídnutá forma ukazuje tvůrčí limity Converge i s jejich překročením.
Vložit komentář