Představovat Kirka Windsteina a jeho Crowbar na stránkách Marastu netřeba. Kdo se s jejich tvorbou teprve seznamuje, respektive chce hlubší vhled do jejich světa, nechť mrkne sem. Co naplat, Zero and Below je už jejich dvanáctá deska a Windstein se ještě před jejím vydáním nechal slyšet, že tentokrát bude hodně doomová. Že by pomyslný návrat k Odd Fellows Rest? Zase tak horké to není, i když lidstvo má za sebou dva roky covidu, což by mohl být výrazný faktor pro zachmuřenější vyznění. Jenže pandemie na album jako taková vliv neměla, poněvadž bylo hotové a přichystané k vydání už v březnu 2020. Tedy právě před únikem viru do celého světa. Kapela jen dva roky čekala, než se situace uklidní a bude moct novinku koncertně podpořit.

V porovnání s předchozími počiny opravdu Zero And Below ubralo na tempu (které ovšem nikdy u Crowbar nebylo nijak závratné), atmosféra zhoustla a pomyslný zmar by se tu dal krájet jako chleba. Kvintesence jedinečnosti Lousianských zůstala neměnná – naštvaný zdrcující tlak nemilosrdně pomalých riffů stmelený s melancholickou melodikou podpořenou nezaměnitelným Kirkovým hlasovým projevem, který není ani hardcorově ukřičený, ani čistě zpívaný. Je to špatně? Nemyslím si. Crowbar staví na vnitřní integritě - existují 32 let, proč tedy měnit kvalitní součástky za dovoz z Číny?

Není moc metalových kapel, kde by mě tak zajímaly texty. Windstein zůstává 100% lidský a jeho popis vnitřních emocionálních bojů lze vztáhnout na každého. Jsou zkrátka univerzální. Hned první věc The Fear That Binds You ukazuje, že boj o spásu lidské duše není nikdy vyhraný. Skladbu uvádí monstrózní riff, který jak parní válec zažehluje pochyby o tom, že by Tony Iommimu 2.0 došly nápady. Windstein tady opět vybízí k vysvobození. Co naplat, všichni stárneme a nevíme, jak dlouho tady ještě budeme. Není času nazbyt, viz: Breaking it down - The fear that binds you - Breaking it down - The answer finds you / Survive - No more borrowed time – Survive - No more borrowed time.

Druhá v pořadí Her Evil Is Sacred jde ještě dál, a to po hudební i textové stránce. Zatěžkaná doomařina se zvonivou basou (v mixu by ale zasloužila větší prostor), přičemž z refrénu je člověku až fyzicky špatně. Tady jde do tuhého: The serpent is crying - The angel always sins - (In the end) She always holds the key to let me in. A v refrénu Windstein ještě přitvrzuje: I’m bowing down on bloody knees - I’m crying out, I beg and plead - The underworld is burning down - It suffocates beneath the ground.

Všudypřítomná záhuba se plíží jako mor a neviditelná smrt nás obklopuje. Ano, ani ve třetí Confess To Nothing napětí nepolevuje. Nedá se nevzpomenout na Sonic Excess In Its Purest Form nebo Time Heal Nothing, kde se podobně pochmurné doomové kusy objevily. Windstein jakoby rozporoval vidinu šťastného stáří: You feel the frost - The chill is touching you - That needle speaks - Stand and walk away - Hand of doom - It reaches out for you - Don’t grab ahold - Live another day. Ovšem touha žít je stále silnější: Don’t back down - Live to win. Crowbar tady znějí zahuštěně jako temný guláš vařený za bezesných nocí, nikde ani stopa po metalcoru nebo odboček do zpěvného hard rocku, jako tomu bylo dřív.

První opravdu melodický nápad se objeví až v polovině Chemical Godz, funguje tu ovšem spíš jako intermezzo. Následující Denial Of The Truth je však opět hřebík do rakve, jde totiž zřejmě o nejdoomovější věc na desce. Podladěné kytary, funerální tempo, sloka zpívaná čistý vokálem umocňující baladičnost písně – to vše připomíná legendární majstrštyk Behind the Black Horizon z Odd Fellows Rest.

Jsme právě v polovině desky a až šestá v pořadí značí zrychlení. Bleeding From Every Hole je vcelku d-beatový hardcorový kvapík, který působí na albu až nepatřičně. V It’s Always Worth The Gain dominuje melodický refrén, který počin vděčně prosvětluje. Crush Negativity je ovšem návrat starých pořádků – vražedně ubíjející tempo s dusivě masivní kytarou. Závěr obstarává titulní tklivá melancholická věc, kde si nejde nevzpomenout na zlaté časy doom metalu a jejich domovinu – Anglii první poloviny 90. let. Smutný, leč opravdu povedený závěr.

Crowbar na své dvanácté studiovce nepřekročili svůj stín, nedělají žádná překvapující rozhodnutí, stylové odbočky, ani se příliš okatě nedívají zpět do svého nabitého katalogu. I když je Zero And Below prosté překvapení, nejde rozhodně o zklamání. Stále je tady cítit svíravá emoce zatnutá až do morku kostí. Stále jde o unikátní spojení doometalové zhouby a hardcorové naštvanosti tak, jak to umí jedině Windstein. Gró písní zůstává neměnné – jednoduchá kostra skladby, žádné košaté aranže, minimum sól, jen surový atak. Crowbar se nikdy nezaprodali. Co chtít víc?