Také vám chybí? Aby ne, holandským Textures se povedlo něco, na co jiní nemají dostatečnou kuráž. Odešli na vrcholu, což jasně ukázalo jejich rozlučkové turné. Dvouhodinový nabitý set, který ukázal, jak bohatou a vrstevnatou muziku soubor dělal. Škoda, že nedošlo na plánované pokračování Phenotype, nicméně ne všichni to hudebně vzdali. Kytarista Joe Tal a zpěvák Daniël De Jongh dali dohromady Crown Compass, přizvali k sobě bravurní rytmickou sekci Robina Zielhorsta a Yumu van Eekelena, kteří spolu po konci Exivious hrají v Our Oceans, což je takové instrumentálně nabité progové emíčko. Po muzikantské stránce to tedy těžko může být nadějnější.

The Drought je koncepčně ukotvená deska, jejíž začátek klame tělem. Úvodní balada Send Your Words, jejíž instrumentální dvojče album i uzavírá, je takřka folková táboráková věc, která emocionálně zhoustne až v samotném závěru. Následující Ecdysis je ovšem agresivní kvapíkový thrashový nářez, který mathcorovou rozházenou slokou a sborovým výkřiky ostatních členů dává vzpomenout právě na slavného předchůdce kapely. Jenže jak minuty přibývají, začíná být jasné, že Crown Compass nejsou Textures 2.0. A to je dobře.

Sice mají asi nejblíže k epickému vyznění Phenotype, jen nejsou tak rytmicky nepředvídatelní a určitě se tolik neotáčí rytmus a nemeshugguje. Kvartet to nahrazuje výraznou melodikou, která je díky prvotřídnímu zpěvu Daniëla někdy melancholicky konejšivá, jindy povzbudivá, ale nikdy nesklouzne k laciným popěvkům. A vůbec, jeho vokální harmonie posunují častokrát až rutinní metalové postupy úplně do jiných končin. Třeba trojka Gilbert, která je jinak natrsanou thrashovou jízdou ve stylu Darkane a dalších göteborgských band, v polovině nabídne střednětempé intermezzo s nevšední tajuplnou vokální linkou. De Jongh tady jasně dominuje a jeho hlas táhne desku jako buldozer. Klobouk dolů, podobně tomu ale bylo i u debutu Cilice. Co ten člověk všechno uzpívá – šeptačky, slizce úchylné výkřiky a i v řevu neúprosně diktuje. Díky jeho projevu kapela zní mnohdy až alternativně – třeba v pomalejší The Drought I si nelze nevzpomenout na Layna Staleyho z Alice in Chains nebo Mika Pattona a jeho Faith No More. Ten člověk má prostě talent od Boha.

The Drought je sbírkou nabitých písniček, jejichž kostra je možná o něco jednodušší než u Textures (v porovnání s jejich nejlepšími počiny Silhouettes a Phenotype), nicméně nabízí širší škálu emocí. Je až zarážející, co band dokáže do skladeb všechno narvat. A s jakou lehkostí! Tady se nelze nezmínit o norských Extol (a jejich nástupci Fleshkiller), kteří podobně uměli skloubit techno thrash s posmutnělým emíčkem. I Crown Compass servírují metalový nářez procítěně a oduševněle, až to působí povznášejícím dojmem. Jednotlivé žánry se tu přitom nijak o sebe netříští, vše plyne jakoby samo sebou. The Drought je v tomhle naprosto suverénní hudební počin, který nestrhává pozornost jenom na stránku muzikantské vyspělosti. Ta je tady logicky fenomenální – nechybí výjezdy na basu (slyš Gilbert), bezpražcovka, skvělá Talova sóla - celkově je souhra hráčů perfektní a všichni dokonale pracují pro kapelu jako včeličky. I díky tomu skladby, které jsou překvapivě dlouhé (dvě mají dokonce přes osm minut), nestačí nudit, protože se v každém dílku a detailu riffu něco děje. Každý si tu najde svoje – hutnost Gojiry, techničnost a srdíčko Exivious, thrash á la už zmínění Darkane nebo eklektičnost Cynic. Ani se nechce věřit, že muziku složil jenom Joe Tal (někde přispěl Bart Hennephof z Textures).

Takže? The Drought vůbec nepůsobí jako debut začínající kapely. Ta má naopak jasno, co chce říct a ví, jak na to. Byla by velká škoda, kdyby zůstalo jen u jedné desky, jako tomu bylo u Cilice.