Představovat Cryptopsy netřeba. Svou extrémní káru táhnou už 23 let. Jejich posun za první dekádu existence byl neuvěřitelný. Od death metalu staré školy až ke dvěma albům s revolučními postupy (hranými v šílené rychlosti) a výkony všech muzikantů na samé hranici lidských schopností. Je proto logické, že v druhé dekádě Kanaďané přišli s něčím jiným. Stylová odbočka a hledání nových cest se v případě pátého a šestého zářezu skupině vymstila. Tenkrát z nich fanoušci dostali psotník, při zpětném pohledu je ovšem třeba ocenit odvahu, že se do experimentů Quebečtí vůbec pustili.

Kolaps tehdy nastal s odchodem hlavního sekerníka Jona Levasseura. Když postupně odpadávali i další letité strunné opory Éric Langlois a Alex Auburn, už to vypadalo, že je s kapelou ámen. Stejnojmenná deska s pořadovým číslem sedm ale před třemi lety předvedla takřka epochální návrat formy. Aby ne, do kapely se totiž na skok vrátil Levasseur, který znovu jasně ukázal, že stojí za typickým rukopisem Cryptopsy. Když dokázal, že jeho srdeční záležitost nemá mezi trendovými deathcory co dělat, ze skupiny se opět odporoučel. Prý definitivně. A tak veškerá tíha odpovědnosti zůstala na bubenické extrémní legendě - Flo Mounierovi.

Už letošní vystoupení na Brutal Assaultu napovědělo, jaký směr teď kvartet nabírá. Že se bude koncert tolik opírat o staré kousky, bylo trochu nečekané, ale zároveň logické. Skupina má v současnosti pouze jednoho kytaristu a největší divočiny z Whisper Supremacy a And Then You’ll Beg s ním zní dost polovičatě. A tak se čtveřice snaží udělat z nevýhody přednost. Letošní EP The Book of Suffering přináší čtyři skladby - za tři roky to není moc, na druhou stranu ukazuje strunný tandem Donaldson-Pinard jako konečně schopný dát dohromady poměrně komplikované skladby, které mají hlavu a patu. A nemusí přitom šilhat, co momentálně zrovna frčí.

Rozuměj, Cryptopsy „verzi 2015“ poznáte po několika sekundách - mluvené intro s poněkud laciným vyzněním následované hyperblastem, na který by si měl Flo udělat u Úřadu průmyslového vlastnictví patent. Klávesy, melodický zpěv, to vše je minulost. Nic než nátěr. První Detritus je zřejmě nejkomplikovanější, tedy hlavně v počtu zvratů, změn temp a riffů. Ty jsou samy o sobě rovnější, vnitřně složité rytmické struktury bez Levasseurova trsátka (vzpomeňte si třeba na ústřední riff z Two-Pound Torch) současná sestava poskládat do jedné funkční písničky neumí. A tak sype jeden nápad za druhým, jednotlivé dílky riffů skládá v průběhu skladby do různých kombinací, které předtím ještě nepoužila. Ale funguje to. Vyznění je ve srovnání s eponymním předchůdcem valivější, čtveřice kombinuje hyperblasty s hutnějšími pomalými riffy, které jim z časů The Unspoken King zůstaly. A i když si při poslechu mnoha rovných old school motivů vybavíte None So Vile, nejde říct, že by Cryptopsy při skládání sahali do všech šuplíků, které za svou kariéru naplnili. Nového je tady dost, jen je třeba hledat. Třeba po tradičnějším úvodu v poslední Framed by Blood se objeví sypec s temnoblackovým podkresem. Pak ten groove v půlce Detritus, nebo psycho konec v The Knife, The Head and What Remains!

Nedostatky? Chybí pro Quebecké typická melodická kytarová sóla. Navíc, Flo táhne kapelu natolik, až se ukazuje, jak moc by k sobě potřeboval sobě rovného parťáka. Nechce si to ten Levasseur ještě jednou rozmyslet?