Nebude jednoduchý se vyhnout klišé o chudé kapely z Venezuely, ostatně nevyhnula se jí zatím žádná z recenzí, který jsem o Cthonica četl. Docela bídnou produkci desky dokonce někteří svádí na bídu v zemi. Pokud Cthonica chtěla být Portal proletářů, pak se jim to teda opravdu nepovedlo. Já si ale myslím, že je to všechno trochu jinak.

Borci působili ve formaci Okkvlt a jo, přesně stejný klišé jako název, je i muzika a všechno s Okkvlt spjatý. Dost možná se právě proto chytili za nos a uvědomili si nesmyslnost vydávání tisíceré stejné nahrávky s fotkama v kápích. Anti Theosis De Profvndis Exvrvs Rationalitas (bolí mě oči, už když to přepisuju) - debut Okkvlt – nijak závratně nezabodoval a nemůžu říct, že by i mě jakkoli oslovil. Takže pojďme už od nich dál k restartované kapele, teď už pod jménem Cthonica. (Claiming the Throne Of Nocious Illuminative Catharsis, lol.)

Deathmetalovej zával v jeskyni kromaňonců. Vokál jako kdyby opisoval u nějaké BDM growlingové prasečiny. Výrazově primitivita, ať už ji chceš chápat negativně, nebo si na ní zafrčíš, hodně blízko raw black metalu. Takže pro mě nutnost a okamžitá objednávka. Leč nadšení je předčasný, i pro milovníky divných a nepříjemných desek je totiž Cthonica trochu oříšek. Možná je to tím, že veškerý subtilnosti ambientu, dokonce i většinu riffů, pohřbí ten závalovej zvuk. Jak překrásně děl mr. Fastner – tady se o muzice teda vůbec nepřemýšlí.

První tři skladby (Chalice, Verb, Lantern) tvoří první stranu a jsou zarámovány jakýmsi konceptem. Celá A strana je tak jeden velkej tlak, ale dá se taky říct, že dramaturgickej přešlap. Tři takhle dlouhý (11+7+10 minut!) a takhle stejný treky za sebou bez prostoru k nadechnutí, bez jakýhokoli sóla, to už chce death/black nadšence, nechci-li říct fanatika. Možná kdyby se kapela vzdala alespoň třetího treku a ušetřila nás tak 10 monotónních minut, anebo trochu víc přemýšlela a nepáchala dramaturgickou sebevraždu, mohlo to ve finále dopadnout o mnoho lépe. Přílišný ambice už zabily i onačejší desky.

Ale když se na desku podívám očima výše zmíněnýho fanatika: líbí se mi taková brutálita a nekompromisnost. Je na ni potřeba být dobře nachystanej. Úplně chápu všechny, kteří po první půlhodince zlomí nad metriálem hůl a k těm nejlepším pasážím, kdy se dusivej zvuk protrhne šíleným sólem, se už nedostanou. Přitom v momentech, kdy se k téhle primitivní brutální tlačence přidá nemocný kvílení, jedovatý jekot nebo zazní silnější riff, má muzika už slušný grády a věřím, že sama B strana je schopná zaujmout.

Co se týká textů a grafickýho zpracování, opět mučivá ambivalence. Na jednu stranu obal je zvláštní a při troše dobré vůle i zneklidňující. Na druhé straně „vlivy Nietzscheho“, to je jasnej smutník a místo četby textů dám přednost koukání z okna. Romantický satanismus barona Letremonta jsem sice už dlouho neviděl, zato naprostým klišé je „from now on Cthonica will not respond any other interview.“

Za mě jde o jeden z nejpalčivějších hudebních zážitků poslední doby, není však dotažený, promyšlený a bohužel se nevyhnul mnoha klišé, která mě už fakt serou. Pro fanoušky Portal (Impetuous Ritual, Grave Upheaval) jsou Cthonica bohužel moc málo chaos a zlo, moc repetitivní. Pro milovníky okultní atmosféry a uctívače ďábla, kteří by meditativní monotónnost uvítali, je Cthonica zase moc přímočará a násilná.