U švédských mistrů Cult Of Luna jsme zvyklí na nadstandard. Jejich nahrávky měly vždy kvalitu, originalitu, ale i jakousi uměleckou nadstavbu, souvislosti. Švédové zaujali hned zkraje kariéry, když na prvních albech mísili atmosférický metal s živočišnou hardcore energií a od té doby svůj styl impozantním způsobem rozvíjejí. Laťka šla zatím vždy nahoru a kapela během let dosáhla v rámci post metalového teritoria díky bohatým, nápaditým kompozicím naprosto nezpochybnitelného postavení.

Letošní album „The Long Road North“ (pořadové číslo devět) z nastavené ambiciózní cesty neuhýbá a Cult Of Luna opět znějí temně, sveřepě a naléhavě, jako tomu bylo vždy. Po hudební stránce se znovu pohybují na škále od tichého brnkání až po hlukovou bouři a vcelku úspěšně zhmotňují atmosféru krutého severu, jak si v názvu předsevzali. Tentokrát však lze na výsledku přeci jen nalézt drobné mouchy.

Některé skladby vypadají slabší, některé momenty dost připomínají pasáže z alb předchozích a zpočátku je těžké se něčeho chytit. Tvrdá a temná „Cold Burn“ sice na úvod zahřmí, nicméně jako celek je album více o atmosféře a náladách. Dost prostoru dostávají klidnější mezihry a melodické akordy na úkor ostrých kytarových riffů. Výrazných, chytlavých nápadů také není tolik a kolekce tak zní na první dojem jako příliš umírněná a natahovaná. Může se dokonce stát, že posluchač v průběhu mnohaminutových kompozic občas zívne, což v případě mocných a respektovaných Cult Of Luna je věc nevídaná.

Ona „roztahanost“ však po nějakém čase začne dávat smysl. Vede totiž k více abstraktnímu pojetí hudby a větší epičnosti, kdy není až tak důležité soustředit se na jednotlivé nástroje, jako spíš se nechat jen tak unášet. Neanalyzovat moc detaily a namísto toho vnímat spíše celkový dojem. To, jak hudba plynule přechází od hlasitého burácení ke klidnějším polohám, jak se mění intenzita, slyšet výrazné melodické linky.

Výrazné momenty zde jsou, neoslňují však úplně na první dobrou. Výjimkou je snad jen skladba „An Offering to the Wild“, která svou stavbou asi nejvíce připomíná silné momenty z alb „Vertikal“ nebo „A Dawn to Fear“. Většina ostatních své kvality odhaluje zvolna a vyžaduje trochu trpělivosti. Ty ve finále nejlepší kusy, za které považuji podmanivou „The Long Road to North“ a velkolepou „Blood Upon the Stone“, je třeba určitě nechat nějaký čas působit a spolu s celým konceptem nechat uzrát.

V souvislosti s nahrávkou je třeba zmínit asi i zvuk. Už na rok starém EP „The Raging River“ bylo slyšet, že švédský kolos ve studiu trochu přenastavil hejblátka, resp. udělal krok směrem ke špinavější produkci a toto nastavení trvá. Novinka není zdaleka tak zvukově precizní jako třeba minulé album „A Dawn to Fear“. Obecně mi tento fakt nevadí, bohužel na úkor syrovějšího zvuku ubylo jemných muzikantských fines, které byly v minulosti ozdobou drsné post-metalové slupky.

„The Long Road North“ je trochu jiné než předchozí desky Cult Of Luna a sice v tom smyslu, že je pro něj ještě více určující nálada. Působí více jako soundtrack, takové abstraktní vyjádření náročné cesty na daleký sever. Ze začátku mi přišlo album málo výrazné, postupem času jsem mu na však na chuť přišel a nyní tvrdím, že svoji kvalitu má. Nevidím to stále na plný počet, je však klidně možné, že tento „černý kůň diskografie“ časem poskočí ještě o něco výš.