Každý zná mou inklinaci k Cynic, nebylo tedy moc zbytí se nové desce vyhnout. Ale co bych lhal, těšil jsem se na ni. Cynic jsou srdcovka a taky mě pořádně zabolelo, když jsme na webu oznamovali úmrtí obou Seanů, ačkoli bůh bubnů Reinert už v sestavě oficiálně nebyl od 2015, od předchozí desky Kindly Bent to Free Us, která mě pro svou unavenost, místy dokonce nevýraznost i zvuk ne úplně potěšila.

Veškerá práce tedy zůstala pouze na Masvidalovi, který si Cynic beztak poslední roky uzmul už tak nějak pro sebe. Přesto by byla škoda, kdyby nešťastná souhra okolností Cynic – kapelu o neustálém vývoji a synonymum skutečné progresivity (však revolučnímu debutu z roku 1993 se za skoro 30 let nikdo ani nepřiblížil) – zastavila. Před Ascension Codes tedy vyvstává především otázka, jak se poslední kmenový člen kapely dokáže vypořádat se svým egem a zda z Cynic definitivně neudělá pouze svou sólovku – a ruku na srdce, ty se mu moc nedaří.

Řeknu to hned na začátku. I přes hostování Maxe Phelpse (Exist, Cynic live) na harsh vokál rovnou zapomeňte. Poslední roky je největší kámen úrazu kapely Masvidalienův ufňukaný zpěv jemně dobarvený vokodérem. Ten jej na Ascension Codes alespoň lehce stahuje do aliení tóniny a dává mu docela osobité vyznění, ale jak jde o frázování a předání emocí, Masvidalovi z toho prostě leze kňučení a naříkání. Nerozumím, jak muzikant jeho úrovně, tohle nemůže slyšet. To se opravdu nenašel nikdo, kdo by mu to alespoň kulantně naznačil, nebo je to problém ‚síly osobnosti‘?

‚Hrůza z Dunwiche‘ vás ale jímat nemusí. Ascension Codes v tomto ohledu dopadly mnohem lépe než všechny předchozí nahrávky. Zpěv sice za uši lehce potáhne, hlavně první poslechy, ale jednak ho tu není tolik a jednak dobré nastavení vokodérů Masvidalův vokál opravdu dolazují správným směrem, a tak si, na rozdíl od předchozí desky, lze rychle zvyknout a přijmout jej, až se dostanete do fáze, kdy si v sobě linky při poslechu budete i bručet.

Ač necelých 50 minut není darda, druhým problémem může být délka alba, jež podléhá konceptu, kdy jsou mezi skladbami drobná meziintra (kódy), ač v součtu nezaberou ani 5 minut. Jestli jsou se skladbami tematicky nějak propojena, jsem neodhalil a jejich přítomnosti ne vždy rozumím. Kdyby dokázaly před každou skladbou psyché uvolnit a připravit vnitřní ‚spirit’ a navodit něco blížící se meditativnímu stavu, chápal bych. Ale jejich půlminutové stopáže za takovou chvilku nenavodí skoro nic, a tak možná to jejich poslání chtělo více rozvést. Lze tu tak obdivovat jen jejich zvukomalbu, jejíž vrstvy tvoří harfa, křišťálové mísy a nejrůznější druhy kytar. Při prvních posleších mi nevadily, s přibývajícími mě začaly vyrušovat. Nyní, po dalších posleších, jsem opět ve fázi ‚neruší‘. Resumé? Ani vata, ani zbytečné natahování stopáže, spíš zvláštně uchopený koncept.

Když se přes tyto dvě věci přenesete, můžete se konečně soustředit na hudbu, jež vás přenese do multidimenzionálního prostoru. I když dnes už Cynic zařadíme více jako progressive rock (fanoušci Gordian Knot nechť zpozorní), byť nakreslené kytary tu samozřejmě jsou a nějaký ten metalový riffing rovněž (vzpomínám na King of Those Who Know), ta je skvělá. A kreativní, spirituální, inspirativní, emocionální, transcendentální, vizionářská, jedinečná. Např. hned úvodní věc The Winged Ones. Majstrštyk. Hudební posun je tu zřejmý snad jako nikde na desce: cynicovské melodie hrají synthy a směřuje se až někam k new wave, synth basa dodává elektrizující pulzy, elektronickou hudbou (d'n'b) silně inspirované bicí i vynikající zpěv, totiž žádný. (Zde se autor pokusil být vtipný.) Neznám žádnou kapelu, která by desku rozjela instrumentálkou, aby klíčovou melodii skladby navíc využila uprostřed alba. Výraznějším zapojením synťáků se přidává na zvukové skladbě, která si zvuk několikrát přehazuje sem a tam. Pro Cynic to vytváří úplně nové atmosféry a obzory.

Na desce je však alfou a omegou práce se zvukem. S přibývajícími skladbami dost vylézá na povrch, že Masvidal se tentokrát na desce projevuje nejen jako skladatel, ale i jako zvukový architekt. Rozhodně tomu napomáhá fakt, že díru po basovém nástroji Seana Maloneho zaplnil Dave Mackay, který je však na pozici synthů a synth bass, jehož zapojení inicioval už Malone, když ještě žil. Skladby tak nejednou stojí i na zlomech, kdy vás autor nepřekvapí skvělou změnou kytarového motivu či tempa skladby, ale použije k tomu zvukovou vrstvu, či jen nějakou drobnou oscilaci nebo frekvenci zvuku. Klidně i na pozadí. A na něm se toho vůči hudbě odehrává rovnocenně. Kdo desku naposlouchá, bude čím dál víc objevovat stopy vpletených mikromelodií a ornamentů, jež jinde na desce nejsou, čímž možná dochází i k propojení s dříve zmíněnými meziintry/kódy. Masvidal se tu než jen autorem hudby stává více producentem a neprodukuje hrající kapelu, ale zrod hudby od začátku.

Ascention Codes totiž v dost místech nezní jako kapela, ale jako experimentující fusion projekt typu Amogh Symphony. Masvidal se tu zaměřuje na každou složku hudby už od prvopočátku nápadu a začíná od tvarování zvuku. Když jsem si tohle uvědomil, strašně mi to poslech alba usnadnilo. V tu chvíli si uvědomíte, jak organicky Ascension Codes zní a jakou evolucí hudba Cynic prošla. Do té doby jsem se přistihoval, že jsem ne vždy chápal, proč v ten konkrétní moment má Masvidal zapojenu jen jednu kytaru (pocit nevyužitého potenciálu a neplnosti hudby), proč je hudba tak rozfrázovaná (pocit občasné rozsypanosti a nekonzistence), proč je zapojeno tolik vrstev/linek, proč je kapela upozaděná. V tyto chvíle se prostě sleduje jiný tok hudby. Promlouvá zvuk či atmosféra, bádá se v(e vesmírném) prostoru, pulz a tep organismu ale zůstává. Nesoustředit se tentokrát na Cynic jako standardně vybavenou kapelu je osvobozující. V tu chvíli si desku užijete mnohem víc, neb pak i skladby jako DNA Activation Template, kde je první polovina složena jen z ruchů, začínají dávat smysl a odhaluji v nich předtím neslyšený příběh a vývoj, ač jsem si předtím už k této části nalepil štítek ‘3,14čovina’.

Nejen synthy a práce se zvukem pro nový Cynic reprezentují evoluci. Naplno se tu také projevuje Matt Lynch. Jak bylo patrno už ze singlu Humanoid (2019; na desce ale není, neb Cynic prezentuje právě jako klasicky hrající kapelu), jeho bicí ctí Reinertovu hravou tradici, rytmickou hru přes tomy a jazzový swing. V souvislosti se zapojením synth bass, který písním v rezonanci dodává dub-pulz a nádech podkladů elektronické hudby, v maximální míře aplikují drum’n’bass pravidla a jdou tak mnohem dál, čímž posunují moderní pojetí možného rytmu v „metalové“ kapele úplně jinam. Matt se tu projevuje jako kreativní a na detail zaměřený hráč, který jednak využívá celou soupravu a jednak každému momentu desky věnuje péči. Tedy tvoří tak, aby bicí dynamikou i tónem/zvukem zvolených částí soupravy ve flow i melodii dotvářely další spojující prvek hudby a nebyly jen jejím doprovodem a motorem. Bicí desku pozdvihávají rovnou o dvě další úrovně a už jen jejich poslechem si každý (bubeník obzvlášť) musí uštědřit mnoho zážitků.

Poslouchat nový Cynic je i přes leckdy melancholickou náladu (Mythical Serpents) radost, byť jeho průzkum a průnik do něj zabere víc času. Ascension Codes je žalm za ztracené bratry, je to oslava jejich kreativity a jejich života, že v hudbě je možné takřka vše. Nebojím se pak říct, že jde opět o nadčasový, silně ambiciózní projekt, který v dynamickém kosmo-zvuku fúzuje prog/post/art rock, metal, jazz, new age, ambient a zakomponovává prvky 1-0 hudby, jež při dostatku času vyroste v nečekané rozměry vyznívající pro Cynic jako jejich nové astrální zrození, které s ohlédnutím nazpět nejvíc rozvádí odkaz skvělého EP Carbon-Based Anatomy.

Wizardionář Masvidalien tak i bez účasti nenahraditelných Šónů do diskografie Cynic překvapivě, ale neoddiskutovatelně zasazuje další, do detailu vybroušený kousek. Nezneužívá kapelního jména pro prodejní prospěch, naopak její dědictví rozvíjí a posunuje odkaz o notný kus dál. Ascension Codes právem nese logo miamských bohů a může se hrdě postavit po bok revolučního klenotu z roku 1993, jemuž se skoro 30 let nikdo ani nepřiblížil, i po bok návratové desky z roku 2008, která po 15 letech na nehynoucí odkaz kapely úspěšně navázala.

Power, strength, integrity.

Love. 

PS: Obal/malby s názvem „The Landing“ vytvořila Martina Hoffmann. Manželka dvorního malíře kapely Roberta Venosy (†2011).