Cytotoxin se zhlédli v té nejrychlejší možné verzi death metalu. Kosmos, světlo, zvuk, nekonečno. Kdo si pod těmito slovy vybaví adjektiva pro tvorbu Origin, je na správné cestě. Hoši z Lipska to hned od svého vzniku v roce 2010 ženou kupředu ve velmi intenzivních tempech a nohu z plynu moc nesundávají. Trojka Gammageddon je směs hyperrychlých sweep picking arpeggií prokládaná deathcorovými pasážemi. Na jednu stranu koncertní tutovka, která řádně proklepe šíjové svaly mániček, nicméně na opakovaný poslech tenhle mustr, byť na „první dobrou“ chytlavý, šablonovatí a trochu se zajídá. Kdo chce víc než jen kulometný prasopal s kytarovými kudrlinkami, tomu by mohla více sedět nová tvář, kterou německý kvintet nabízí na své poslední placce Nuklearth.

Změnu napoví hned první Atomb. Úvodní groovy rozsekaná pasáž dává najevo, že deathcore (slepá ulička smrt kovu) se dá dělat i jinak než „džn džn“ na první dobu, následuje těžkotonážní riff jak z dílny Dying Fetus z jejich nejlepšího období, pak se celá souprava odbrzdí a vláček se rozjede do typického naklepaného originovského tempa s technickými průtrsy. Jenže ani to nevydrží moc dlouho, zlomí se do pomalejší moshovačky, jenže pozor! Pak přijde nezvykle ultramelodická nasypaná linka (říkejme jí refrén) s pozadím decentních kláves. No toto… Znovu si to zopákneme, pak přijde na řadu „povinná“ kytarová ekvilibristika – kytarový mozartovský klasicismus á la Necrophagist, opět deathcorovina a jde se do finále – v refrénu se k vrchní lince přidá trochu nablacklého odéru a song skoro až majestátně skončí. Uf! Takhle promakanou, přitom chytlavou a jasně srozumitelnou deathovou věc jsem dlouho neslyšel. Na této skladbě (zřejmě vůbec nejlepší) je jasně vidět, jak chlapi zamakali na kompozici. Songy jsou tempově rozmanitější, někdy i melodičtější a stylově barevnější. Od „pouhého“ hyperblastu se Němci dostali až někam k současné produkci Aborted, kteří v tomhle ohledu tak trochu nastavují trendy (i letošní deska Benighted je jejich tvorbou inspirovaná). Možná někdo bude remcat, že se tu metalcorovatí (např. v Dominus), ale to jsou kecy. Cytotoxin zůstávají agresivní, sice nechybí atmosféričtější momenty (oddychovější prostřední pasáž v Lupus Aurora), amottovská sóla, ale ani pořádně nasypané fláky (úvod Uran Breath).

Muzikantství je na tomhle počinu prvotřídní (strojový bubeník, který citlivě využívá dva virbly, nezvykle promakaná basa, jež by mohla dostat více prostoru), ale to bylo vlastně i dřív. Tentokrát se však rychlé prsty i nohy propůjčily většímu zacílení na strukturovanost jednotlivých riffů než na to ohromit posluchačstvo stylem „kolik toho stihnu zahrát za jednu sekundu“. Zjednodušeně řečeno, ve výsledku mi Nuklearth zní, jako kdyby se Necrophagist po 16 letech rozhodli hrát deathcore. To zase přeháním, protože se tu stále jede á la Origin „do plnejch“, ale jen aby bylo jasno, k jaké odbočce tu došlo. Co naopak zůstalo, je tlačený chlapácký řev Grima, který však díkybohu opustil polohu „prasečí fistule“, která by takhle barevnou muziku pohřbila. Zůstala také lyrika inspirovaná civilizačními katastrofami, takže o výbuchy radiace tu stále není nouze. „Massive radiation detected?“ Zkuste si ještě před koncem lidstva zapařit na Cytotoxin, tenhle chytrý gammageddon stojí za to. 
  
  

Názory redakce (vyjmuto z Alba měsíce)

- a výrazný posun přináší i Nuklearth. Už Gammageddon byl zábavný, ale odklon od brutality ke komplexní progresivitě Němce posouvá do top ligy. Tady nejde o žádný prvoplánový honičky. Skladby jsou zajímavě vystavěné, mají fajn kytarové linky a dobrou rytmizaci, kde neuvěřitelně šmakujou dva virbly. A dokonce se Cýťové nezalekli ani atmosféry, viz Quarantine Fortress nebo titulní song. (bizzaro)

- a zase jedna z kapel, která na sobě makala a makala, až dozrála. Už loňské vystoupení na Brutalu (a letos byli opět na light Josefoff verzi) napovědělo, že mezírka v podobě „radioaktivního“ BDM by mohla fungovat. A Nuklearth je opravdu hodně povedená deska, žádná tupá mlátička. Disawoved mají v Němcích dost tvrdou konkurenci. (LooMis)

- dnes již profláknutá pětice ze saského Chemnitzu, která na nás chrlí takřka desetiletí svůj tématicky originální „černobylský“ death metal a brázdí s ním intenzivně v posledních letech také české luhy a háje společně se sudy plnými smrtícího plynu, na kterých tak rád šaškuje a chrčí Grimo (poprvé jsem je takto uzřel v roce 2018 na Death Coffee Party a pak ještě mnohokrát, naposledy letos na Josefoff party), sebevědomě servíruje porci technického BDM na svém čtvrtém počinu. Radioaktivní refrény musí každého zvednout z prdele a donutit vykročit, a tak to tak vypadá na zatím nejvyzrálejší představení z dosavadní nukleární tetralogie, kterému těžko co vytknout a jež má ambici atakovat letos nejvyšší brutální příčky. (DarkXane)