Tak nás tak nějak nedávno napadlo, že by bylo záhodno trochu více upozornit na tuhle vcelku talentovanou partičku ze země pojídačů žabích kvadricepsů, citlivými prasečími rypáčky vyhledávaných lanýžů a obzvlášť vábně vypadajících obsahů hlemýždích ulit. Review na jejich druhé album (v porovnání s debutem

působící zřetelně umělecky dotaženějším dojmem) se na stránkách MJC objevuje sice se "zanedbatelnou" prodlevou od data vydání (ehm, únor 2006), ale opovažte si někdo stěžovat, když česká metalová média jim věnovala asi tolik pozornosti, kolik každoročně věnují problematice kardio-angiologické prevence...
Z toho nám tedy logicky vyplývá, že nikdy není pozdě a obzvlášť ne v případě, že nám letos v srpnu Frantíci z Dagoby hodlají předvést, jak moc jsou sehraní naživo, jakožto součást každoročně se rozrůstajícího metalového svátku jménem Brutal Assault (loni jim avizovaná účast nějak nevyšla). Jinak se ale bude jednat o již druhou jejich návštěvu naší vlasti, zúčastnění mají jistě ještě v živé paměti jejich roli předskokanů na loňském nuselském koncertu In Flames... (no dobře, ještě se tam mihla jakási Sepultura, no :-)
Tákže, tahle Dagoba je jednou z těch mladých, energií sršících part, které se rozhodly, že nejlépe udělají, když to do lidí budou prát, co to dá. Musím přiznat, že zpočátku mi tahle skutečnost celkem bránila do nahrávky hlouběji proniknout, protože skoro po celou stopáž desky jsou do toho hoši opření opravdu naplno a drtí a drtí. Nějaká uvolňující vyhrávka, či odlehčenější moment je u nich skutečně spíše výjimkou a tyto se odehrávají spíše v rámci různých inter a předělů, nicméně i pár tónů klavíru se posluchač dočká. Celková natlakovanost nahrávky pak může částečně vzbudit dojem monotónnosti, ale tím jejich nasazením si mě po čase přiklonili na svou stranu, protože energie mají opravdu na rozdávání. Tím mi trošku připomněli kolegy Mnemic, zejména jejich první desku, ale chuť a odhodlání nakopat vás do sedacích partií není jediným pojítkem s touto dánskou mašinou. Ano, i Dagoba se tedy shlédla v kombinaci strojově přesně nasekaných riffů, samplovaných aranží, různých smyček a nasraného frontmanova řevu. Čili v podstatě reminiscence na to hlavní, co v poslední době hýbe (převážně evropskou) moderně-metalovou scénou (a popravdě, zároveň toho začíná být všude možná až příliš). Inspirace se tedy ale zdá být hlavně zámořského typu, nejzřetelnější je asi vliv Fear Factory
(mechanické riffy, industriální samply a klávesové podkresy), staré dobré

Pantery, trochu spolků typu Machine Head a pak taky (naštěstí, alespoň pro mě, v minoritním poměru) drobet toho "cavalerovského" metalu....ano, skákačky, skákačky, ale o nijak okatou vykrádačku typu gulášovců Ektomorf se nejedná. Dagobáci na to všechno ale jdou krapet z jiného úhlu než většina spolků s podobným zaměřením jako oni. Například dnes tolik populárního modelu "uřvaná sloka, chytlavý refrén" se tu nedočkáte, jisté náznaky na melodické vokální linky tu sice jsou (Cancer, The Things Within), ale i ty jsou tažené z frontmanova hrdla s určitým chraplavým zastřením, působícím vcelku charismaticky. I když pravda, něco opravdu zpěvného tam přibližně ve 2 skladbách ke slyšení je, důvodem je ale přítomnost hostujícího hejkala Simena Hestnæse (a.k.a. ICS Vortex) z Dimmu Borgir. Jinak ale zpěvák Shawter využívá možností a kapacity svého hlasu adekvátně dramaturgii desky, čili povětšinou nechává proudit svůj řev bez jakýchkoliv zábran.
Ani zbývající instrumentální osazenstvo kapely v nasazení za svým frontmanem nijak nezaostává, vyzdvihnout si zaslouží hlavně talentovaný bubeník (www.youtube.com/watch?v=KKBGz0owJGo), u kterého při pozornějším poslechu objevíte až překvapující propracovanost jeho rytmické hry. Co se týče produkce, galští kohouti se v případě What Hell is About rozhodli držet jakéhosi nepsaného pravidla poslední doby, a sice „hrajeme "sekačky", půjdeme natáčet do Dánska“ a tak se rozhodli navštívit "Mravenčí farmu" Tue Madsena, což jim zajistilo kvalitní a moderní zvuk nahrávky a je to jedním z důvodů zmiňované natlakovanosti jejich projevu. Zároveň je to ale tak trochu řadí do stáda kapel s podobným soundem a osobně si myslím, že by pan Producent Madsen už měl začít o něco promyšleněji selektovat kapely, kterým nabízí svoje služby, jinak by to mohlo v budoucnu jeho renomé uškodit.
Dagoba tedy zkrátka nabízí svojí variaci na ryze současnou podobu výbušného thrash/death metalu s přehršlí moderních prvků a i přes dnešní tvrdou

konkurenci na scéně si dle mého názoru dokáže proklestit cestu záplavou podobných kapel díky svému dostatečně zajímavému a svojskému pojetí žánru a schopnosti tvořit chytlavé a přesto velice úderné skladby bez náznaků podbízivosti (nejzářivějším příkladem budiž The Man You're Not). Rozhodně bych si je na letošním Brutálku nerad nechal ujít.