Jedna z popředních kapel severské neo-thrashové vlny, jež se přehnala předcházející dekádou jako památná tsunami, se dnes vrací po pěti letech mlčení s novým materiálem a rozhodně o ní nelze říct, že by na své osvědčené zbraně zapomněla. Švédové DARKANE jsou stále plni entuziasmu a zdravé agrese, tudíž dokazují, že ani v dnešních hudebně přesycených časech toho ze svých předností, jinak prezentovaných zejména na jejich přelomovém díle Layers of Lies, příliš neztratili. Po všech stránkách vynikající novinka The Sinister Supremacy má tedy všechny předpoklady k nakopnutí jejich hudebního putování k dalším výživným kapitolám.

Partička okolo kytarového virtuóza Christofera Malmströma a bubeníka Petera Wildoera prošla v uplynulém období další změnou na postu vokalisty. Tato úloha letos opět (je navrátilým – nazpíval první desku) připadla Lawrenci Mackrorymu, který před dvěma lety nahradil Jense Bormana a je tak za těch patnáct let čtvrtým zpěvákem působícím v řadách DARKANE. Je nutné říci, že jeho hlas má potřebnou agresivitu i barvitost, takže se znovu shledáme jak s typickým drsně odeřvaným materiálem, tak s celou řadou poněkud variabilnějších a o něco libozvučnějších, více na melodie orientovaných, poloh. Sice tomuhle Švédovi do fazóny třeba takového Björna Strida  něco chybí, ale to vůbec nevadí, protože i DARKANE - na rozdíl právě třeba od SOILWORK, kteří naopak staví na plastičtějším, prostorovějším zvuku a větším počtu, někdy až nu-metalových, melodií - jsou od začátku své existence spíše kapelou diktující ortodoxnější polohu severského thrashingu.

Nová deska je rozhodně velmi zdařilou sbírkou, která na posluchače energicky vletí a rozcupuje jej. V případě podobných severských „retro thrash metal“ partiček se mi líbí hlavně skutečnost, že se sice drží pravidel starého thrashe, ale zároveň nezapomínají, jaký že se píše letopočet, a tudíž do tohoto letitého metalového subžánru roubují výtečné moderní prvky, aranže nebo celé pasáže, které koketují spíše se současným pojetím tvrdé hudby. Na jejich hudbě si může pochutnat jak člověk poslouchající právě již výše zmíněné Soilwork, stejně tak vyznavač kalifornských žánrových praotců Exodus, Dark Angel, Testament či Slayer. DARKANE jsou tak zcela vyváženým konglomerátem mezi uctěním bouřlivé metalové historie a přinášením novějších prvků a osobně si myslím, že se jedná o úplně nejlepší cestu, jakou mohli zvolit, protože není totiž nic horšího, než když parta pětadvacetiletých kluků dnes zní jako Death Angel v roce 1987. 

The Sinister Supremacy patří rozhodně k tomu úplně nejlepšímu, co jsem v průběhu letošního roku v metalové hudbě slyšel. Nalézám zde totiž vše, co bych si tak v roce 2013 od tvrdě metalové kapely žádal, tedy skvělé hráčské výkony a a) masakrální riffing, blesková sóla, tunu energie, bouřlivou rytmika, výtečný a poměrně různorodý hlas, b) prvotřídní studiovou práce, produkci (album doslova nepovolí od začátku do konce, zvuk je patřičně ostrý, vybuzený a moderní), c) celkovou vrstevnatost skladeb, kdy DARKANE dokazují, že ještě i dnes lze přijít s ortodoxní thrashovou rubačkou, která přinese songy, co stále překvapují (tu a tam smyčcová aranže, jinde brilantní sóla nad bagroidním riffem á la Dimebag.), baví a vypovídají aktuální příběhy. Velká spokojenost.

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.