Když se řekne r’n’b, vybaví se mi hlavně vlnění do rytmu, příjemně hřejivý melodie a nějakej hladivej vokál, ať už jde o tanečnější verzi do klubu nebo ploužáky ke svíčkám. Nepopírám, tahle představa je daná hlavně mainstreamovou verzí žánru, kterou občas zachytím z repráků v obchodě, páč jinak se s tímhle žánrem potkávám zřídka - jestli jednou do roka, tak přeháním. Ale když takhle ke konci roku bilancuju, tak mě ze všech těch kytarovek často přepadne únava, a pak je čas začít aspoň na chvilku lovit v jinejch vodách.

A tentokrát mě lov v cizích vodách, přesněji řečeno projíždění topu od The Bug za minulej rok, zanesl k pošmournýmu r’n’b od Dawuna s přiléhavým názvem Glass Lit Dream. A i když tu je spousta procítěnejch vokálů, silnejch melodií a houpavejch rytmů, který o žánrovým zařazení nedávaj pochybovat, věci fungujou trošku jinak. Takhle nějak si představuju r’n’b uprostřed izolace, když venku už měsíc chčije, stmívá se ve čtyři odpoledne a výhled z okna máš přímo doprostřed šedivýho sídliště.

Kde bys normálně čekal hutně nabasovaný spodky, najdeš beaty, ze kterejch často nezbývá nic než skořápka. Melodie se táhnou jako kouř z cigarety, která už se nevešla do nevysypanýho popelníku. A z procítěnejch zpěvů jde někde pod prahem cejtit hlavně úzkost. Ta prosákla až do základů žánru a výsledkem je křehká nahrávka, která umně balancuje někde na hranici rauše, osamělosti a něhy.

A tak tě Glass Lit Dream místo uprostřed rozjetý párty zachytí o něco později, těsně po dokončení KFC kyblíku ve čtyři ráno. Ještě máš trochu naváto ale kocovina už je za rohem, ohlodaný kosti a nedojedený hranolky na tácu, a vtipy, kterejma jsi ještě před hodinou bavil společnost, ti hořknou na jazyku. A ty se trochu lituješ a ptáš se, jestli to stálo za to. No nic, domů - poslední cigárko na cestu a šup do postele...