Máme zde další zářez polských Decapitated, kteří se tím ukazují jako parta, kterou nezastaví opravdu nic. Přes nepřízeň osudu jede kapela stále dál, a pokud někdo čekal po americké eskapádě útlum, tak věřte, že osmé studiové album Cancer Culture žádné pochybnosti anebo ztrátu energie absolutně nepřipouští.

Hudebně se dá říct, že jde tak trochu o návrat do minulosti. Asi víte, že Poláci spolu s příchodem současného zpěváka Rasty na albu Carnival is Forever (2011) trochu upravili svůj styl. Nakřáplejší hlas nového frontmana tehdy posunul vyznění původně deathové kapely více „core“ směrem a kapela tomu do jisté míry přizpůsobila i hudbu. U deathmetalových fans, kteří starší alba považují za žánrové klenoty, to tehdy způsobilo možná trochu nevole, nicméně faktem je, že kapele přibyli noví fanoušci a její renomé šlo nahoru.

Od té doby družina vedená kytaristou Voggem vydala další dvě desky Blood Mantra (2014) a Anticult (2017), které v novém směřování pokračovaly. Žádný výrazný hudební pokrok se nekonal, ale nahrávky lze považovat stále za kvalitní a Decapitated na scéně drží solidní pozici.

V kontextu uvedeného pak novinka jistý vývoj má. Tedy je spíše krokem zpět, a sice v tom smyslu, že z velké části jde o návrat k nasypanému death metalu prvních alb. Album je rychlé, tvrdé, nasrané více než předchozí tři plus jsou z něho navíc cítit tendence více komplikovat songwriting. Tam, kde byly minulé desky spíše tvrdé groove riffovačky, tam se Cancer Culture snaží být složitější, techničtější a rychlejší. Z mého pohledu je to hlavně novým bubeníkem, který oproti přímočarému stylu předchůdce hraje bohatším, více technickým způsobem a hudba tak dostává trochu jinou energii.

Novinka je v celkovém vyznění dost extrémní, pokud ji však poslechnete pozorně, objevíte nejednu melodickou pasáž, která rubanici ředí. Kupříkladu pomalejší prostředek a sólo v Just a Cigarette nebo ženský zpěv v Helo Death či melodické pasáže v Iconoclast jsou věci, které jsou jiné a na předchozích albech nebyly. Je třeba ale zdůraznit, že se nejedná o nic, co by výrazně měnilo rukopis kapely. V globálu stále převažují pro kapelu typická rychlá tempa a pilující riffy, žádné progresivní vylomeniny nečekejte.

Pravdou ale je, že díky té rychlosti se skladby trochu slévají. Může za to dle mého opět především bubeník, který svou hru hrotí možná až příliš a nadužíváním dvojšlapky, přechodů a klepaček skladby zbytečně zahlcuje. V kombinaci s konstantně vohuleným zvukem a opakujícím se frázováním řevu tak působí skladby občas monotónně. Deska má však kratší stopáž, cca 37 minut, takže dřív, než začne ta jednotvárnost vadit, je konec.

Když to vezmu kolem a dokola, jde o album, které má všechny charakteristické znaky Decapitated plus má i něco navíc. Oproti předchozím je ostřejší, zároveň je ale i bohatší o některé zajímavé momenty. Zkraje zní možná nepřístupně, ale zdá se trvanlivější. Není to překvapivá bomba, kterou by Poláci smetli veškerou konkurenci, ale kvalitní nadstandard určitě ano. Návrat k deathmetalovému vyznění taky určitě hodně lidí potěší. Za mě ve finále nejlepší počin od velkého restartu v roce 2009.