Konečně. Opravdu dlouho jsem čekal na kapelu, která to „mathcore“ pojme přesně tímhle způsobem. Tzn. tak akorát komplikovaně, s punkově provokativním nábojem, kombinujíc přitom hardcore tvrdost s crazy momenty a zároveň je schopna svůj materiál zaznamenat s příslovečnou metalovou precizností.

Are you Kidding Me? No. je totiž nahrávka krásně šílená, přitom ale respektuje i zavedené rock´n´rollové hodnoty. Skladby mají do skoku rytmus, kvalitní zvuk, obsahují fajn riffy i melodie. Nahrávka zní jako mathcore „bordel“, ale jen jakože na oko. Po chvíli vám totiž začne být jasné, že kapela umí velmi dobře hrát a všechny tradiční rockové postupy má dokonale najeté, jen se vůči nim snaží (velmi šikovně) vymezit.

Nahrávce dominují samozřejmě tvrdé kytary (resp. sekané riffovačky) a kytaristé občas předhodí opravdu solidní prstolam, ale hned vzápětí naznačí, že o tohle tu nejde. Jde o to, s jakou lehkostí Italové ty metalcore sekanice kombinují s často až pop-rockovými melodiemi, elektronikou či různými podivně-alternativními vsuvkami. Skladby se často mění, gradují, zklidňují, zasekávají, často se v nich střídají zpěvy, tempo i žánr, ale vše probíhá s citem a plynule.

Všimněte si třeba, jak v úvodním kusu po našlapaném, uřvaném, matematicko-metalovém začátku střihne kapela melodický refrén a následně skladbu zakončí orchestrálně-tranceovým outrem, anebo jak v Hosts, Rifles & Cokes zkušeně míchá zpěvy a ještě k nim přimontuje luxusní jižanské sólo. A takto bych mohl pokračovat vesele dál, neboť každá skladba obsahuje nějaký nápad, který ji rozsvítí, nakopne, odliší. A je jedno, jestli se jedná o glammetalový motiv v G.O.D., brnkačku na úvod baladické Where the Things Have No Color či bezprecedentní zařazení balkánské dechovky ve finální Are You Kidding Me?No. Kdybych měl ale přeci jen vyzdvihnout jednu věc, jako esenci toho, proč se mi tahle deska tak líbí, tak asi Waterpark Bachelorette. Svižná a vtipně pestrá vypalovačka na téma vodní klouzačky. To je přesně ono!

Klíč k úspěchu v tomto případě vězí nejspíš v tom, že hudba DESTRAGE není nasraná a i přesto, že zní z valné části velmi tvrdě, je veselá, pozitivní, optimistická. Žádné negativní emoce se nekonají, což je v metalu i hardcoru věc nevídaná. Možná tedy odtud pramení ta jinakost. Ovšem na vysmátý kalifornský skate punk v této souvislosti zapomeňte, na to je jejich produkce příliš (metalově) složitá.

Mathcore deska Q1? Pro mě určitě ano, protože podobné nadšení jsem nepocítil minimálně od té doby, co vyšlo Portals od ARSONISTS GET ALL THE GIRLS či Fortress od PROTEST THE HERO, a to je už pěkných pár let. Ano, ti PROTEST THE HERO jsou z tohoto alba cítit (zejména jejich začátky), ale v porovnání s nimi jsou DESTRAGE přece jen více stravitelní, více crazy a více „bigbeat“. Podobný flow, drive, a nakonec i ta instrumentální nadprůměrnost tam ovšem je.

DESTRAGE mají švih, nápady, entuziasmus a produkují stylově nelehko zařaditelný nářez, a to samo o sobě je super. Mají přitom však i velmi dobře zvládnutou instrumentální a produkční stránku věci. Prostě vzácně vyvážená kombinace profesury a mladické dravosti, která je dokonalým zhmotněním mých představ. Nedělám si srandu, vážně ne.