Když se řekne norský death metal, patrně se vám vybaví Obliteration, a znalcům dost možná právě Diskord. Přitom je diskutabilní, jestli Diskord vůbec death metal hrají.

Určitě bych se neoznačil za znalce tvorby Diskord, ale jejich předchozí album Dystopics jsem ve své době vyslechl, aniž by mě uráželo, následující epko Oscilations mě dokonce i trochu pobavilo, a proto jsem se promu jejich novinky Degenerations nebránil. Odměnou mi je určitě jejich nejlepší materiál.

Už od prvního momentu je jasné, že na sobě Diskord zapracovali. Zvuk je mnohem lépe ošetřený než na předchozích nahrávkách, víc vynikne pestrost alba a mnohem lépe se poslouchá. Skladby předchozích dvou nahrávek se mi často slévaly, a dnes bych měl problém si vzpomenout na některou. Novinka se svérázným pojetím death metalu je veskrze originální.

Ale dřív, než se dostaneme k nějakým parciálním připomínkám, pojďme vyjasnit, s jakým žánrem máme vlastně tu čest. Nálepku death metal asi Diskord nikdo neodpáře – a ani ji párat nechce, ale pocitově spadá Degenerations podle mě víc do death-grindu. Víc než k rozladěnému zlu death metalu odkazuje ke ztřeštěnosti takových Total Fucking Destruction nebo Cephalic Carnage. Z desky, přestože je zjevně blízko kakofonii, nesálá nějaká schizofrenie, jako spíš legrační atmosféra improvizací jazzu, grindcoru a death metalu. Oproti pionýrům, kteří tyhle fúze hráli v době kolem přelomu století (bozi VUVR!), jsou ale Diskord mnohem jednodušší a deathmetalový part tu není primárně technický, ale souvisí spíš s laděním a používáním kil v riffech. Na jednoduchých riffech hraných někdy v podivných rejstřících a k tomu na rozcuchaných bicích je ostatně kouzlo poslední desky Diskord celé postavené. Jediná složka, která snese nejpřísnější kvalitativní měřítka, je basa Eyvind Wærsted Axelsena.

Ztřeštěná nálada Diskord ale nejenže nesedne každému, nesedne ale dokonce ani při každém poslechu. Zatímco někdy mi legrační souhry jazzové basy s brutálním sypáním vykouzlily úsměv na tváři (The Endless Spiral), jindy podobnou pasáž přeskočím, nebo celé album rovnou vypínám. Padesátku v hodnocení proto je potřeba zase jednou vnímat ne jako čistou šeď průměru, ale jako balanc mezi počty poslechů, kdy mě Diskord těšili a bavili, a druhou půlkou, kdy mě srali a připadali jako bezkoncepční třeštění nebo improvizace.