Ø v názvu = instantní uctívání. No, jo, ale v roce 2022 tahle rovnice už neplatí a v případě Dødsengel vlastně nejspíš ani nikdy neplatila. Už od debutu Visionary, ale hlavně od vynikajícího divokého alba Mirium Occultum si Dødsengel razí svou cestu. A byť právoplatně náleží k norskému black metalu, spojení s trve kvlty (Darktrhone), ale ani s opravdovými true boys (Taake) nejsou víc než letmé. Na osvědčené postupy totiž Dødsengel vždycky srali. (Až do dneška?)

Nebudu se ohlížet za tvorbou Anděla smrti nijak zevrubně, ale pro kontext dnešní recenze jsou zásadní dvě reminiscence. Jednak mamutí dvou a půl hodinové a nezapomenutelné album Imperator (které jsem dokázal v celku vyposlechnout stěží víc než dvakrát), tady se bude novinka připomínat neadekvátním rozsahem. A jednak Interequinox, přímý předchůdce Bab Al On, dlouhohrající deska z roku 2017, na kterou navazuje výborný (ano, trvám na tom!) téměř sedmdesátkový zvuk.

Obě předchozí alba byla v kontextu blackmetalové scény když ne výjimečná, pak jistě zvláštní. Ne každému se zalíbila, ale bez polemik: jsou jedinečná. A kdybych chtěl vypíchnout proč, nepochybně bych narazil na to, že Dødsengel je AMBICIOZNÍ skupina. Nevšedně dlouhé skladby, velkoryse pojatá alba, opravdu, Dødsengel se nikdy nebáli zaútočit z nečekaných pozic. Nikdy se nebáli zajít daleko. Nebáli se vypíchnout do popředí například šílené vokály, a když nahráli dlouhou desku, nezastavili se na dvou hodinách. Když koketovali s psychedelickým zvukem, nešli ke kováříčkovi Led Zeppelin, šli k Hüsker Dü. Nu a, rezultovala z toho výsostná originalita. Vzhledem k nepředžvýkanosti působila posluchačům potíže.

Když jsem viděl první cover-arty novinky, kterou mocně tlačí scuderia Debemur Morti, ptal jsem se (sám sebe) – bude i novinka osobitá, jedinečná a originální? „Ne!“ křičí rádoby hermetické, esoterické, ale přitom už tisíckrát viděné a vyložené, texty. „Ani náhodou“ říká generický obal od Mitchela Nolteho, který coby autor má určitě na víc, než na beránky jako od Sabogala. (Zde si, milovníku výtvarného umění, udělej čas, neboť letošní deska Descent – Order of Chaos má obal, který stojí za zmínku, na rozdíl od hudby.) Takže tu máme jisté předběžné obavy, a to než se deska prvními tóny vůbec rozezní.

Ale to všechno jsou nepodstatné kydy. Záleží na hudbě. Ale i ona je na první poslech konformnější a učesanější, s konvenčnějším zvukem, než jsme byli zvyklí. Hned první song (Ad Babalonis Amorem Do Dedico Omnia Nihilose, a další názvy už sem vkládat nebudu) rozezní zvuk téměř zaměnitelný s Mephorash nebo Thy Darkened Shade. Zní dobře, zní zajímavě, ale snad trošku konvenčně. Jeden krůček směrem vstříc posluchači však kvalitě neubírá a v celkovém hodnocení nic neznamená… Ostatně o dost více než cheesy přístup ke grafice, textům a vůbec „filozofii“ desky, mě při prvním poslechu pozlobila malá intenzita muziky.

Pojďme totiž dál. První skladba – fajn, tady se žhaví solidně, ale už ve druhé začíná převažovat funění a šepoty. Z toho bych pochopil, že budeme mít co do činění s propracovanou dramaturgií, kdy intenzivní momenty budou střídat oddechy a tišší party. Ale kdepak. Třetí skladba totiž podkopne tempo ještě níž, a kdybychom od čtvrté čekali sypací vysvobození, se zlou se potážeme. Tiché a ještě tišší jsou skladby Dødsengel, pomalé a meditativní. Až pátá a šestá skladba (Bursting… resp. The Lamb Speaks) se znovu vrací ke klasičtějšímu blackmetalovému vzorci. Jen abychom se v závratné rychlosti neztratili, Agnus Dei, sedmá skladba, která desku přepůlí, je opět oddechová. Není těch oddechů až příliš? Nezasloužili bychom si mnohem více tlačících, škrtících a zkrátka pořádných blackmetalových pasáží? Bouři pořádných klepaček, přehlídku tremolových riffů?

Odpovím prostě. Několik prvních poslechů mě deska ohromným prostorem funění, „inter“ a „outer“, šeptání „thelémských kokotin“ ™ pořádně srala, než jsem pochopil, že umělecký záměr Dodsengel byl pro Bab Al On právě tento. Tahle deska prostě není black metal „ve stylu“ jak ho známe od Marduk, Darkthrone a ani Burzum. Tohoto žánru se deska dotýká jen občasně a ve vypjatých chvílích. Bab Al On je chilloutová variace na psycho-heavy/black metal, který se odehrává v intrech (cosi jako Lurker of Chalice) proložen nekonečným zlostným kvílením.

Jakkoli negativně mohou předchozí odstavce vyznít, to podstatné je, že hudba Dodsengel mě baví. Je originální, tak jako to tato kapela vždy uměla. Dokonce s každým dalším poslechem (dosud jsem jich nastřádal 6 a těším se na další) chuť pustit desku roste.

„Pomalý“ a „tichý“ asi nejsou přívlastky, která bych od trademarku norwegian black metal čekal, ale možná tím lépe. Jako vždy, Dodsengel překvapili.