Tim De Gierer (Amenra, Every Stranger Looks Like You, FÄR, Pa$$ion Crimes) a Bert Minnaert (Onmens, Kapitan Korsakov) jsou přáteli z dětských let. Když se tak společně poflakovali zaprášenými ulicemi, jejich srdce bilo v rytmech hip hopu a grunge. Jak už to tak chodí, také Tim a Bert později podlehli kouzlu extrémní hudby. A po letech společného kamarádství a vývoje se konečně rozhodli z nástrojů také vymlátit nějaký ten společný hluk. Hluk shrnující jejich dosavadní hudební vývoj. Přátelství, které bolí.

EP MMXX: Year Zero je zvukové násilí. K vytvoření sonického teroru, díky němuž si posluchač bude připadat jako automobil lisovaný v drtičce, dvojici stačí tři nástroje. Basa, bicí a vokály. Na skládku v pěti etapách vyvážejí odpadový koktejl, který se skládá z recyklovaného grunge, pomalého, explozivního sludge těžké váhy a apatického hip hopu. V rámci výslechu, v jehož průběhu se řeší převážně společenská kritika, ke zlomení rukojmí, vás, borcům stačí necelá půlhodina. Pak budete plivat krev a vyzývat agresory k pokračování.

MMXX: Year Zero je bolavý matroš. Nepříčetné vrčení (nejsem si jistý, zda mluvím o psovi, nebo feťákovi) v industriálně temném úvodu otvíráku Lepers posluchači ihned „rudým blinkrem“ signalizuje, že v následujících minutách bude docházet k četným detonacím energie. Tim se s tím nemaže a basovým strunám dává co proto. Bertovo likvidování bicí soupravy místy obaluje „riffy“, které tvoří zapamatovatelné motivy. MMXX: Year Zero tak v určitých momentech vzbuzuje dojem, že rytmika svede zahrát i to, co je běžně nad ní. Nosnou melodiku. Pořád se ale bavíme o rytmice. MMXX: Year Zero především energicky buší do hrudi s razancí kladiva.

Identitu songů určují především cigaretově nakřáplé, místy hystericky uštěkané zpěvy obou protagonistů. A Timova specialitka, nepříčetné screamy. Tušíte tedy správně, že vokály u Doodseskader nejsou pouze „něčím navíc“. Jsou velmi chytlavě napsány a věřte mi, že i navzdory „jako květinka něžnému“ charakteru desky vám je ani zuřivé nástroje z hlavy nevytlučou.

Jelikož je Tim v Belgii takové vycházející producentské eso, nahrávání, mix a mastering pořídil ve svém Much Luv Studio (Amenra, Lethvm, Brutus atd.). MMXX: Year Zero měla být hlučná a odlidštěná deska. Baskytara se výrazně dere na povrch a obaluje prostor, tvrdé bicí mají řádný tlak a hlasitostí nezaostávají, vokály se snaží přes všechen ten randál prorvat a urvat pro sebe rovnocennost. Přitom je zvuk chladný, odtažitý. Je to intenzivní, ale nikoliv nesnesitelné. MMXX: Year Zero má totiž – ano, skutečně použiji tohle slovo – PŘÍJEMNĚ zaoblený, středový zvuk. Není přebasováno, není převýškováno, má to hloubku tak akorát. MMXX: Year Zero je hluk. Ale nehrozí, že by posluchače bolela hlava jako v případě desek, které jsou přehulené neúmyslně. MMXX: Year Zero to hraje spíše na dojem. O to větší dotaženost a promyšlenost zde cítím. Mise úspěšně splněna.

Co vypíchnout? Jednoznačně Meat Suit. Ukázková práce s dynamikou, snaha vyrazit dech. Po nepřítomném odříkávání v plouživém tempu do vás začne zcela nečekaně bušit zvukový buchar. A do toho „štěkot“ nepříčetného Tima. Apatický hip hop v úvodu Sunblind. Nebo sludgové „breakdowny“ v Lepers. V Tranendal se nečekaně zrychlí. Rytmika smrdí hybným nu-metalem, screamo šílenství dosahuje maxima. Jako kdyby Amenra navýšila akceleraci. Doodseskader každé skladbě dali tvář s konkrétní mimikou. Neopakují se. Přesto je jejich syrový výraz osekán na minimum vyjadřovacích prostředků. O tom, co v Doodseskader je, se přesvědčíme hlavně s dlouhostopážním albem.

P.S.: Poslech doporučuji hlavně ve stavu nasranosti, když byste nejradši někoho zabili.