Drawn and Quartered, pravda, nemají na kontě samou parádu, některé jejich desky je lepší nepřipomínat, ale od vydání The One Who Lurks už uběhly tři roky a nedá se říct, že by za tu dobu přibylo do sbírky ortodoxního deathmetalisty se sklonem k slamo-vraždě mnoho zásadních přírůstků. Drawn and Quartered by nejspíš chtěli být v jedné větě s Morbid Angel, Immolation a Incantation, když se mluví o velkých kapelách amerického death metalu, ale zatím jsou tak trochu ve stínu. A to přesto, že fungují už bezmála třicet let.

Hned první tři songy novinky Congregation Pestilence vzbudily velkou naději, že by aktuální deska veteránů ze Seattlu mohla být konečně velkou a výstavní death/black šlehou v jejich diskografii, kde zúročí zkušenosti. Jenže není.

Už před polovinou, přesně řečeno po slabých 12 minutách, u čtvrté Proliferation of Disease, čertužel, albu dojde dech. Pátou a šestou skladbou se skoro protrápíme, až pro mě stěží pochopitelný pokles kvality. Naštěstí album před závěrem chytí druhý dech a dojde k určitému vzepětí, konkrétně je to s nástupem sóla kolem poloviny Carnage Atrocity. Nasazení pomalejší a temnější Rotting Abomination (The Cleansing), která se hlásí ke starým Incantation, je osvěžující a i závěrečná Congregation Pestilence maká víc než jen slušně. Při několika posleších jsem se snažil přijít na to, čím že je prostřední třetina alba jiná, čím vybočuje z dobře rozjetého alba, ale musím přiznat, že se mi to nepodařilo. Pořád je to sypačka-sólo-riff styl, zní to na první poslech obstojně, ale když sjedu album v celku, spolehlivě se v téhle pasáži začnu nudit a stejně spolehlivě se zase proberu výše zmíněným sólem.

Vypíchnu ještě několik drobností a konkrétních připomínek. Obal je moc pěkný, sbírka klišé od Santa Muerty, morových doktorů se zobákem, čertů, lebek a rakví je prakticky kompletní a přitom to vypadá docela hezky. Oproti minulé desce veliký posun vpřed. Ke zvuku desky nemám žádné negativní připomínky (mix a master v Krucyator studiu), parádně klepou hlavně bicí (nahrávaly se v Die Burning studiu), a hlavně celkově je zvuk tak brutální, jak je potřeba, aby album fungovalo.

Nebýt prostřední slabé pasáže, určitě bych silně vychvaloval výborné album, které mi připomnělo majstrštyk Diabolical Conquest od Incantation. Takhle Drawn and Quartered opět zůstávají pomyslný krůček pod úplnou žánrovou špicí a abych pravdu řekl, i taková Disma je pořád kvalitativně mimo dohled.