Nevím, čím to je, že mám s každým novým albem Dying Passion lehký problém. Pustím jej, líbí se mi a pak mě nadšení začne opouštět. Nejinak tomu bylo i s Amplify. Ale kdo se nevzdává, je následně většinou zaslouženě odměněn, protože později začne rozkrývat na první poslechy schované vrstvy a prostory za nimi. Jo, prostě potřebuju na vstřebání některých desek (a těch DP vždy) odstup.

Důvod? Ani nevím. Přitom se toho od Absorb, které mi sedlo, moc nezměnilo. Amplify zní jako logická návaznost na něj, jen je album ještě vyklidněnější a jakoby si Dying Passion našli svou do sebe zamyšlenou, až přemýšlivou polohu, a tu po celou plochu alba naplňují. Jen mám lehoučký pocit, že se Šumperští na Amplify jemně ohlížejí ke své minulosti. Umrlčí smutné doomovky s flétničkou samozřejmě nečekejte, jen ten feeling muziky jakoby občas vytanul. A pak lehké zpomalení, zbaladičtění a některé kytarové postupy. A ty mi sem tam s moderně zvukovým pojetím a některými samplovanými věcmi chvilkami nešly dohromady - v momentech, kdy některé smyčky, ač vyloženě neruší, šly jakoby lehce proti, po své vlastní ose bez ohlížení se na muziku okolo. (Dojem, který se s poslechy rozplynul.) Některé riffy pak sedí na prdeli (My Best Friend třeba), některé jsou zas rozlétané a až artrockově psychedelicky vystajlované (Back of Beyond, silná See the Bottom a fantastická Path to the…), ale v některých částech alba by písně snesly ještě víc (Illusion, Elektra); nejednou bych pro probarvení volil maličko rychlejší tempo, jinou zvukovou aranž… klidně se i trošku víc, jako na Absorb, odvázat. Ale jinak do sebe vše zapadá a funguje, a hlavně je Amplify náladou jiné, ne tak rozverné.

Už v minulosti jsem psal, co se u kapely změnilo. Tentokrát Dying Passion nezní tolik progově, to je asi patrné i z toho hudebního ohlédnutí, které jsem zmínil, ale celkové promyšlenosti neubylo. Cítím pak jemný příklon k dnešním muzikám post-ovým: jak těm rockovým, tak metalovým. (Zas ten feeling.) Ano, brnkačky, jemné motačky, akustické trylkování, také hradby kytar, vazby. Ale jsou pěkně rozfrázované, chutně se střídají s akustickými kytarami a kapela umí pracovat s gradací a píseň od základu připravit.

Někdy však DP až moc vsází na zpěv frontwoman Zuzky Jelínkové a jde ji celou tvorbou naproti. Jasně, však Zuzana zde platí za jednu z nejvýraznějších pěveckých osobností, a zaslouženě, její hlas si nespletete. Někdy lehce rockový chraplák, který se umí do razantnosti opřít, což ji pro mě trošku nechtěně někdy přičítává až chlapský odstup, ale jindy hlas jemný a hebký. Oceňuji, že Zuzka zpívá prakticky bez efektů, což dává jejímu projevu autenticitu, ale někdy bych vokálu přihodil více echa/hallu, který by jej ještě víc rozvláčněl a více by tak splynul se skladbou.

A snese Amplify srovnání s deskou minulou? Už na Absorb to fantasticky znělo rytmice a každý asi uvítal posun kapely do progresivní polohy, tajemných a melancholických nálad a Amplify v tom nijak nepolevuje. Amplify není podlézavé, není vykalkulované, aby se líbilo, kapela vlastně prakticky vyřadila i jakékoli skočné a hopsavé skladby (koncertní tutovky) a nabízí spíše ty melancholické ale bez náznaku uplakanosti, ba ufňukanosti. Jen se mi zdá, že na Absorb Dying Passion měli vážně formu a tuze se jim povedla. Tam DF místy ťali až do živého, tklivými tóny i zpěvem mi hýbali se srdíčkem, často mě překvapovali.

Snad vám nepřijde, že jsem vůči Amplify až příliš kritický. Ono je totiž Amplify „komplikované“. Na tutový hitovky chybí víc hitovosti, na progový album chybí víc pomotaností a experimentu, album není čistě rockové a metalové už vůbec, náladou není jednoznačné. Někdy dramatické, někdy chybí víc vzrušení k tomu, aby vás lascivně chytlo za vlasy a stáhlo pod hladinu, od všeho něco, ale ne měrou plnou. Dobré však je. A moc. Ne, že ne. I když nechápu, ačkoli je na samotném závěru fantastický bonus Čí to husičky, proč album oficiálně uzavírá Two of Us Alone, která vás tak nějak ugajdá.