Tentokrát pro zájemce něčeho delikátnějšího. Norská trojice Nikolai Hængsle Eilertsen (Bigbang), Torstein Lofthus z norských Shining (vydali Blackjazz a mně se moc nelíbí) a člen profláklých Supersilent - Ståle Storløkken - tvoří Elephant9. Debutovali před dvěma léty s albem Dodovoodoo u Rune Grammofon (mimo jiné věci jako Arve Henriksen, Huntsville, Maja Ratkje, Spunk, Ultralyd…). Záměr soustředit se na fúzi jazzu a rockové progrese přináší ovoce v nejen kvalitním materiálu, ale i v dobrých kritikách. Mix jak pro vyznavače Milese Davise, tak Deep Purple, působí živým a osvěžujícím dojmem, ani po několika protočeních se nedostavuje pocit kostrbatosti. Skvělá záležitost na pomalejší rána, žádný zbytečný experiment a kýč. Nebýt méně odvážných zvukových variací a tím pádem krapet rustikálnímu patosu, měla by to novinka velmi těžké.
Walk the Nile ovšem předchůdce, dovolím si tvrdit, posírá ve všech směrech. Přestože téměř exaktně navazuje na předchůdce, rozprostírá a

představuje na téměř shodné ploše naprosto nové/vyprané v pervolu Elephant9. Jestliže šlo na Dodovoodoo něco udělat lépe, tak zde to lépe udělané je. Trio upouští od jednostranně zaměřeného těžiště, ba fakticky jakoukoliv konkrétní hudební podobnost hází do vody. Úvodní Fugl Fønix odhaluje všechny trumfy, jimiž je především výborný kontrast nástrojů a barvy, kterými nahrávka i přes „omezenou“ instrumentální sekci vládne - Storløkken ovládá hammondky, fendery a klasický syntezátor, zbytek je basa a bicí. Nástroje nesplývají ve zbytečném monolitu, z mixu vystupuje ve správný okamžik patřičná instrumentální plocha nebo naopak zanikne ve společné kakofonii. Výrazný posun je čitelný především v práci Torsteina Lofthuse za bicí soupravou. Na debutu byly bicí jedinou složkou, která krapet pokulhávala. Ne samotnou hrou, spíše tím, jak byly kompozice zmixovány, budily dojem zbytečně profesorské jistoty a přehledu. Walk the Nile se tolik nestydí dát důraz na třeba i jednodušší motiv, vypíchnout potřebnou energii, kterou samotná kombinace kláves a basy vždy nevybudí. Budí dojem naprosto moderního alba stvořeného bez stylových předsudků a omezení, bez potřeby se zavděčit právě jednomu stylu. Nahrávka není jazzová, není ani rocková, zarytý fanda právě jednoho stylu odejde neuspokojen. Pokud něco může představovat fusion jako libovolnou míchanici psanou volnou rukou, Walk the Nile je asi nejlepší momentální kandidát.
44 minut výborné zábavy uteče jako voda. Po úvodních vypalovačkách zaujme tajuplná a titulní Walk the Nile. Ponurá artrocková kompozice mi lehce připomíná počátky opozičního rocku, ovšem obdivuji lehkost a samozřejmost, s jakou Elephant9 komponují lehce minimalistické plochy. Skladba se sice táhne rovných deset minut, ovšem nezačne nudit a otravovat opakovanými motivy, naopak dýchá výmluvnou atmosférou a závěrečné rezonance ji skvěle podtrhnou. Jiná káva je následující Hardcore Orientale, po tíživé depresi výtečná facka s vysloveně rockovým podkladem. Bicí a tím i celý kus mi připomíná cosi krutě moderního, asi jako Shora nebo něco podobného. Fantastický nátěr. Groove následující Habanera Rocket mi dal vzpomenout na Herbieho Hancocka; je to bezstarostná jízda v košilkách květinového vzoru, přesto excelentní představení celé instrumentální sekce a zřejmě nejpečlivější kousek z nahrávky vůbec.

Na čtvrthodině ovšem představuje ještě mnohem více, je exkurzem do světa jazzrocku, progu - připomene jak tradičnější struktury, tak psychedelickou mlhu na blatech, od šedesátých let po současnost.
Navíc, Elephant9 to vše uvěříte. Tři čtvrtě hodiny parádního představení a ani minutu nepochybuji o stoprocentní hodnověrnosti toho, co Norové předvádí. Album je napsáno s respektem ke všemu existujícímu, nesmrdí zbytečným egem a hlavně – je tvořeno s radostí. Pokud kapela takhle bude pokračovat, tak si pište jedno – ještě o nich určitě uslyšíte. U mě zatím druhé místo za tento rok v přibližném žánru.