Nájezd má Aimless Dread slušnej. Natlakovanej riff omotanej okolo úderný synkopy, kterej trošku přesahuje do agresivního elektra, člověk si skoro až vzpomene na The Locust a jejich New Erections. To by určitě šlo, to můžem! Druhá Old Haunt je z podobnýho těsta. Intenzivní riffáž, kterou porcuje jemně pocuchaná rytmika, a i ta trocha toho elektronického feelingu tady je. Třetí The Call je taky z podobnýho těsta, začínáme jednoduchou synkopou, ke který se tentokrát přidává trochu obyčejnější metalcorovej riff. Čtvrtá…

Aha, tady něco nehraje, nebo spíš hraje pořád dokola. A to hlavně rytmika, která jede snad z devadesáti procent podobný variace na jednoduchou, střednětempou synkopu. A když říkám pořád, tak myslím dvanáct skladeb o stopáži pětačtyřicet minut, což je doba, za kterou už tě ten samej rytmus dokáže začít pěkně srát. Nevím přesně, co byl autorskej záměr, jestli tu třeba nebyla snaha posluchače nějak hypnoticky namotat, ale to se nepovedlo.

Výsledkem jsou skladby, který plynou tak nějak odnikud nikam, sem tam zajímavější kytarovej nápad, sem tam víc metalcorová lopata, ale pointa žádná. Takovej obyčejnej potok, žádný výrazný zákruty, voda pořád teče z mírnýho kopce, pozornost se ztrácí. Škoda, protože zejména u nápadů, co se blížej The Locust, je tu potenciál na to si užít slušnou zábavu. U potenciálu ale díky repetitivní rytmice zatím zůstává.