Norští matadoři Enslaved pojedenácté. Ano, je to skutečně tak, počet jejich desek se přehoupl do dvouciferných cifer a na poměry extrémního metalového bandu lze jejich věk považovat za téměř dinosauří. Po předchozím, rockově zklidněném albu Vertebrae, se kvintet rozhodl opět uhodil do strun, otočit knoflíkem na kytarových zesilovačích doprava a rychle se navrátit ke kovovějšímu znění. Vrátili se tedy Vikingové do stejné řeky?

Ne tak docela. Axioma Ethica Odini sice přitlačila na pilu, ale (poněkud překvapivě) se přiblížila inteligentnímu metalovému střednímu proudu. Abychom si rozuměli, Enslaved provedli něco podobného, co před časem Opeth. Zastřenou, mystičnem opentlenou atmosféru a tu typickou dřevnatost, kterou šlo zřetelně vystopovat ještě na desce Isa, odhodili do povzdálí a prim nyní hraje prvosignální metalovitost (nutno říct, že perfektně zaranžovaná) bez skrytějších důmyslností. Dřívější neuchopitelnou tajuplnost Norové začlenili do své kovové tváře - udělali si z ní spíš kosmetický doplněk, než že by na ní kladli přehnaný důraz.

Důsledkem výše řečeného je deska bez výraznější přidané hodnoty, ovšemže v rámci kvalit Enslaved. Další a další poslechy odhalují nečekanou věc – není vlastně moc co objevovat. Dříve skryté cennosti jako užívání zvuku hammondek nebo nahalované vybrnkávačky takřka vymizely. Ne, Enslaved vsadili na přímočarou black’n’rollovou riffáž doplněnou o vkusné klávesy a na krásný, zastřený melodický vokál Arve Isdala.

Dosud by to mohlo vypadat, že Norové bohapustě vykrádají nabitou hudební skříň, kterou za uplynulá léta tak pracně naplňovali. Tak to v žádném případě. Bál bych se použít i slova „šablonovitost“. Proč? Faktem zůstává, že sestava zůstává neměnná už dobrých osm let, což se musí logicky projevit na jisté „usazenosti“ současného hudebního výrazu kapely. Navíc, proč úspěšný recept drasticky měnit, když od vydání Isa skupina nepřestává slavit úspěch? Z pragmatického hlediska se dá prostě a jednoduše konstatovat, že se Enslaved našli.

Zabahněná emoblackovitost sice vyprchala, co však zůstalo, jsou stále přetrvávající silné riffy. Přímé odkazy na sedmdesátá léta se vytratily (výjimkou budiž Night Sight), ale co na tom, když vám to vynahradí zasněná jízda Raidho s dominujícím Isdalovým vokálem v podmaňujícím refrénu? Berte, nebo nechte být. Obdiv Grutle Kjellsona k Rush se na poslední desce střetl se směřováním mladého vydavatelství Indie Recordings. Enslaved sice stále stoprocentně znějí jako Enslaved, ale spíše než ke svému originálnímu pojetí (post)blacku mají nyní blíže než kdy jindy k posmutnělému severskému prog metalu (In Vain, Leprous, Frantic Bleep).

Dělají to ovšem stále dobře. Axioma Ethica Odini je, myšleno bez pejorativních dvojsmyslů, vzhledem k neokázalé historii Norů deskou pro masy. Důkazem toho mohou být nadšené odezvy z převážně mainstreamových metalových periodik. Konečně si jich také všímají. Proč by ne, za tu letitou píli si Seveřané zvýšený mediální zájem zaslouží. Jen tak mimochodem, v červnu to bude přesně dvacet let, co teenageři Ivar a Grutle dali kapelu dohromady.