Enslaved nelení. Ani po třech dekádách existence jejich úsilí nepolevuje, v pravidelných intervalech pilně vydávají desky, které sice nepřinášejí takový progres jako třeba před patnácti lety, svoji tvář ovšem neustále ladí, mírně pozměňují a inovují. Kromě řadovek přinášejí svým fanouškům i vedlejší zajímavé kousky – z poslední doby připomeňme cover Faith No More Jizzlobber nebo covidový 4CD živák Cinematic Tour, v němž nejvíce zaujmou soudobé verze starších klasických fláků (zejména Fenris a 793 (Slaget om Lindisfarne). Hned rok po Utgard vydávají EP Caravans to the Outer Worlds, které se nakonec ukázalo jako předkrm před dalším plnohodnotným, tentokrát už šestnáctým (!) zářezem Heimdal.

Album Utgard značilo příklon k větší přístupnosti materiálu, skladby byly povážlivě kratší než obvykle, s čímž se svezla i větší písničkovost. Větší prostor tu vedle dvou nových členů taky dostal prog rock. Ne že by Enslaved přímo měkli, spíš chtěli po svém udělat desku, kterou by mohli oslovit i mainstreamovější publikum. Že by jim na stará kolena hrozil scénář á la Satyricon?Heimdal těmhle obavám dává vale. Enslaved a jejich model 2023 je totiž krokem spíš zpět do minulosti a svým způsobem protiklad Utgard. Songy jsou opět epičtější, nálady abstraktnější a nejednoznačnější. Nejde ale o žádný krok do neznáma, kapela spíš reviduje svůj za ta léta na scéně nastřádaný bohatý výrazový slovník a vybírá z něj, co z něj momentálně potřebuje. Z posledních desek je to spíš Riitiir a někdy dokonce i roky osvědčená Below the Lights.

Startovní „výstřel“ desky v podobě lesního rohu jakoby značil vstup do magického světa plného starodávných mýtů (koncept severského boha Heimdala) a enigmatické přírody (přebal alba). I hudebně jde o výlet do starých časů. Otvírák Behind the Mirror čerpá z psychedelického bigbeatu dávných dekád minulého století zabaleného do současného soundu s modernějším zvukem. Skvělá je především druhá půlka až s krautrockovou atmosférou (třeba ten rytmicky „roztančený“ rozsekaný riff s halucinančním feelingem je jak od Hawkwind). Dvojka Congelia, která jede skoro celá v tupa-tupa tempu přitvrdí, ozve se reminiscence blackových devadesátek, kde z riffů přímo kape norská mlha. Až mi to připomnělo song The Silence od skvělého enslavedoidního projektu Trinacria - i tady se jede ve značně minimalistickém opakovacím duchu, který posluchače vtahuje hlouběji a hlouběji. Forest Dweller zvolní; ozve se zvuk hammondek a dotyk starých Pink Floyd nebo King Crimson (zase evokace Below the Lights). Pak se sice emoblackový vlak rozjede do středního natlačeného tempa řádně poháněného stále skvělým havraním skřehotem Grutleho Kjellsona, kde se trochu nečekaně dočkáme klávesového sóla, ale skladba opět končí uklidňující psychedelickou vybrnkávačkou a opět zajímavě zvoleným rejstříkem keyboardisty Håkona Vinjeho. Tady se projevuje jeho domovská progrocková grupa Seven Impale, tohle za časů předchozího letitého klávesáka kapely Herbranda Larsena nebývalo.

Kingdom opět střídá rozvolněnou emo atmosféru a útočnější hard rock s krautrockovými vlivy; těmi je ostatně Heimdal prošpikovaný. Současní Enslaved zkrátka jedou spíš v melancholickém duchu (ovšem zpěvná The Eternal Sea se moc nepovedla a do kompletu moc žánrově nezapadá, nápady jsou v ní navíc do sebe dost násilně naroubované), do blackové agrese se jim už prostě moc nechce, a když už, tak má jiný cíl. Caravans to the Outer Worlds dává vzpomenout na starší časy (snad Monumension?), kytara drtí natrsaný thrash/blackový riff, až v rychlopalebném refrénu meluzínu zmírní čistý vokál Ivera Sandøye, konec už je opět psychedelicky rozplizlý. Poslední titulní Heimdal je i na Enslaved neotřelý – začíná mohutným zmeshuggovaným stoner/doomem, pokračuje řádně vyjetým kytarovým sólem (těch je na desce nezvykle hodně), až na konci se atmosféra opět uvolní a album v melodickém duchu končí.

Enslaved tentokrát zahodili vlezlé písničky a obuli se do většího experimentování. Povedlo se. Vykašlali se na přímočaré hard/heavy (Axioma Ethica Odini) a místo toho se ponořili do objevování abstraktnějších končin. Dost věcí jsme už od nich slyšeli, ale je tu také dost nového. Bjørnson a Kjellson (a neprávem opomíjený Isdal, který už to se zakládajícím duem táhne přes dvacet let) nakročili do čtvrté dekády existence skupiny s náloží hudebních nápadů, která dává naději, že se soubor ještě nevyčerpal a půjde dál.