Entheos. Tak takhle se jmenuje jeden velice sexy tech death pohrobek, kterýžto vznikl spojením všeuměla bubeníka Naveneho Koperweise (ex-Animals as Leaders, ex-Animosity a halda dalších méně známých projektů, mezi kterými bych rád vyšvihl tech death šílenství Fleshwrought), basáckého utečence z The Faceless Evana Brewera, kytaristy Franka Costy (oba též bývalí členové Animosity) a relativně nového jména na scéně, zpěvačky Chaney Crabb. Svoje první EPčko s názvem Primal vyslali do světa někdy v březnu 2015 a v podstatě se jednalo o Animosity 2.0 s kočičím vokálem… a ono to na něm vše skvěle funguje! Proto jsem s nadšením sáhl též po první dlouhohrající desce The Infinite Nothing, která vyšla 1.4.2016 u Artery Recordings, a ač jsem tak nějak věděl, co mám čekat, desku jsem obratem s chutí prohnal sluchovody.

Hned úvodní Prepetual Miscalculations mi vehnala úsměv do tváře, vkusný Navene-break na uvítanou, řádná metalová klepačka, slapující basa a bestiální hlasivky slečny Chaney - otvírák je hodně v pořádku a hned se stal jednou z mých nejoblíbenějších písní z celé desky. Následující New Light s potemnělým, haluzáckým, scifi/industriálním intrem mi přijde trochu riffově slabší, ale to nechám být, protože uklidnění celé té mixtury kopáků, breakdownů a blastů okolo 3:40 mě velice potěšilo. Titulní skladba The Infinite Nothing se ve své půlce krásně zlomí, a pokud mi předešlá skladba trochu evokovala jednoho egocentrického dlouhovlasého zrzka (čti Michael Keene), zde jsou The Faceless a jejich Autotheism docela evidentní. Terminal Stages of Nostalgia nepřináší nic neslyšeného, basové orgasmy jsou přítomny i zde, stejně tak skvělý vokál Chaney a strojově hrající Navene. V téhle věci to na mě nějak zapůsobilo asi nejlépe, a tak pomyslnou zlatou korunku za nejlepší píseň na desce uděluji jí. An Ever-Expanding Human na mě konečnou melodií dýchla asi nejvíce atmosféry (a zase v tom je trochu Bezobličeje), Bad Chemicals je opět riffovanice a blastovačka, které není možné nic vytknout. Mind Alone je technicky vybroušená písnička plná změn temp, instrumentálních trylků a breaků a ani finální Neural Damage nehodlá v ničem ubírat na plynu.

Zkrátka a dobře, do uší se mi dostala technická, propracovaná hudba, která ale nepostrádá koule (paradoxně i díky bestiálnímu projevu Chaney) a hodí se jak k domácímu poslechu, tak jako zmizík okolí do uší, když se snažíte při přestupu na Můstku nezabít pohledem všechno v okruhu 10 metrů. Zvuk je perfektní, moderní, tlačí kupředu, ale zároveň se nejedná o přečištěnou prázdnotu bez výrazu a vkusně přidané samply nepřehlušují žádný instrument. Díky skvělé produkci se tak lze zaměřit na fantastické výkony rytmické sekce - bubeníka Naveneho čarujícího blasty a zlomkrky po celou dobu desky a basáka Evana, který svým slapem a celkově docela agresivním a hrubým basovým projevem dává desce další rozměr a hutnost. Chaney Crabb má úžasně položený hlas a umí s ním velice dobře pracovat. Její projev čeří bahno na dně stoky, podpaluje veverky v korunách nejvyšších stromů, přičemž si podmaňuje vše mezí tím. Tato slečna je jen dalším důkazem toho, že navzdory obecně rozšířené lži jsou ženy i přes znevýhodňující fyzickou konstituci schopné dosáhnout té nejvyšší pěvecké brutality.

Desce se vlastně dá z objektivního hlediska máloco vytknout. Materiál je famózně nahraný a zpracovaný, deska má hezkou grafiku a všechno abnormálně funguje, nicméně dle mého je zde absence něčeho, co by mě poslalo do kolen. Je to snad nedostatek nějaké silnější atmosféry a emocionality? Lze něco takového vůbec po technickém death metalu chtít? Každopádně písně, ač jsou všechny výborné, mi přijdou stále i po několika posleších od sebe těžko rozeznatelné, tudíž na mě deska občas působí monotónním dojmem. Rozhodně se ale jedná o moc povedený počin a moc rád bych byl svědkem jejich live show i zde v naší malé zemičce. Držím chlapům a ženštině palce, aby se jejich věhlas šířil i po starém kontinentě a mé přání se tak stalo i realitou (BA 2017?).