Když v roce 2000 vydali Ephel Duath černočerné album Phormula málokdo by tušil, že za pár let v úplně jiné sestavě natočí desku, kde bude do metalu (který ovšem ztratil blackový odér) chytře zakomponovaný jazz. Nebo spíš naopak do jazzu metal. Nu, není to snad jedno. Hlavní je, že výsledek je nadmíru zdařilé dílko. Dílko, které nese název Painter’s Palette, a na které může být sebranka kolem Davida Tisa patřičně hrdá. Mimo Davida Tisa (kytara a duše skupiny) tvoří kapelu bubeník David Piovesan (tento jazzman a bluesman má 47 let a před vstupem do ED neměl s metalem nikdá nic společného!!!), baskytaru obsluhující Fabio Fecchio a duo zpěváků (Luciano Lorusso – řev a David Tolemei – melodický zpěv).

Deska snad nemohla mít příznačnější název. Neb celou se táhne různobarevná niť, která kolem sebe cáká tolikero nálad, tolikero rytmických zvratů, tolikero zasmušilých melodií, tolikero nasraného řevu, že nemůže dojít k nudné šedi. Typické pro všechny písně je střídaní pomalejších melancholičtějších pasáží s jazzovými šílenostmi, a to je celé atakováno death-HC běsněním s příznačným zpěvem. Dalším oživením (už tak živé muziky) je zakomponování trumpety a různých elektronických prvků. Oboje dvojí se vyskytuje v míře šafránů, ale možná proto to tak geniálně do skladeb zapadá a nepůsobí jako něco nepatřičného navíc. Určitou zvláštností desky je v pořadí čtvrtá pecka, která nejenže má neobvyklý název Praha (Ancienit Gold) (koukám, že nejednoho muzikanta z jiných krajů a mravů dokáže naše matička Praha uchvátit), ale téže se vymyká ostatním “barvám“ hudebním pojetím. Tedy poklidný rockovější džezík, který se ke konci maličko zhutní ve víc rockovější džezík. Popisovat jednotlivé vály, mám dojem, nemá cenu, jelikož jsou natolik šíleně zašmodrchané, že bych si na tom asi vylámal klávesnici. Tudíž vřele doporučuji sehnat si desku a v příjemném rozpoložení pustit do ušních děr (nejlépe v sluchátkovém provedení).

Zda-li máte možnost stáhněte ze stránek vydavatelské firmy Earache klip k úvodní The Passage (pearl grey). Stojí za zhlédnutí a když už nic jiného, tak získáte fragment, který maličko napomůže ke skládačce jménem Ephel Duath. Směs jazzu, metalu (doom, death) a HC (ve stylu džezových paleb Dillinger Escape Plan) by mohla na první poslech vzpomenout na nepovedené dílko pejska a kočičky. Leč na druhý (třetí, čtvrtý… až n-tý) poslech se zjeví italští Ephel Duath jako perfektně navržený, sestavený a se vším umem ovládaný stroj. Volám BRAVO a jeho veškeré jazykové mutace k tomu…