Při prvním poslechu Escumergamënt jsem si spílal, do jaké pičoviny jsem se to zase uvrtal, ale pohled na hodnocení ukáže, že se materiál uležel a já jsem spokojený, ba co dím, nadšený. To, co se zprvu jevilo jako ospalé a mrcasivě neživé pidlání získalo časem určitou hloubavou a melancholickou kvalitu a díky správně udělanému syrovému zvuku doporučuju milovníkům inteligentního blacku vyzkoušet.

Escumergamënt je nová akvizice Avantgarde Music, kteří se po I, Voidhanger v roce 20 pomalu, ale jistě v roce 21 stávají mým hlavním zdrojem nových a neznámých jmen. V dnešním případě jde o kapelu zavedených muzikantů ze Švédska, ale jejich identitu zatím nikdo neprolátnul - jestli někdo tušíte, nebo máte tipy, sem s nimi. Název kapely pochází z okcitánštiny a znamená ohavnost… sice nechápu, proč byl použit zrovna pomalu vymírající jazyk z Pyrenejí, ale na tyhle rébusy zjevně nestačím. Ani vzhledem k hudbě mi název moc smysl nedává, protože Escumergamënt se hudebně k žádným ohavnostem nehlásí. Naopak, jejich hudba je estetická, i když zabalená v poměrně neučesaném zvuku.

Ambice desce určitě nechybí. Na ploše šesti songů a „ukázkových“ 45 minut pracují konceptuálně s myšlenkami na konec veškerého života, vyhasnutí všech hvězd ve vesmíru a podobně. Vycházím přitom z promo-materiálů, protože texty v ruce nemám. Ale jak obal (za mě velmi povedený), tak především hudba tuhle depresivní melancholii umí navodit.

Žánrově se mi Escumergamënt nevymezují úplně snadno, protože s folk metalem mám spojenou poměrně děsivou představu píšťalek a housliček, s atmosférickým black metalem zase nekonečný zástup nudných post-metalových slátanin, které od sebe nerozeznáte ani mikroskopem. Švédi ale dokázali pomezí těchto dvou žánrů vtisknout nebývalou osobitost. Nevzpomenu si, kdy deska zněla zároveň tak depresivně i hudebně zajímavě a nesklouzla k tklivým triviálním melodiím. Stojí za tím hodně „analogový“ zvuk.

Podle promo-materiálů se album nehrávalo prakticky živě v jakési odlehlé kapli, ve velké kose; více v rozhovoru zde. Chyby, a v první řadě dost klopotné přechody jednotlivých riffů nebo delších pasáží, které slyšíte na albu, jsou tedy uměleckým záměrem. Mohl bych to vnímat jako alibismus, ale hudebníci schovaní za Escumergamënt nejsou žádní šmidlalové, o technickou kvalitu hry není třeba mít obavy. Čili klopotnost je určitou daní, kterou platíme za žádoucí a dobře fungující syrovost a autentičnost materiálu. Bez téhle syrovosti by, obávám se, byl atmo-black Escumergamënt moc sladký. Takhle se pohybuje přesně na té žádoucí hraně mezi melodickým a raw black metalem, a nesklouzává k lacinému kýči. Pro ukotvení můžu zmínit jména jako Kvist nebo staréManes, a to hlavně díky super zvuku kláves.

Na materiálu a tom, jak je nahraný, mě zlobí vlastně jedna jediná věc. Jak se říká „z první“ jsou totiž hlavně první dva songy docela slabé. Připisoval jsem to zprvu nezvyku, ale ono stačí skočit na čtvrtý song, poctivě se soustředit na poslech a leze z toho kvalitní zimní black s nezvyklými postupy! A jak jsem se na albu rozkoukal, uvědomil jsem si, že se vlastně rozjíždí od první písně, jenže hrozně pomalu. Předposlední The Grievous Miracle má už velmi dobrou atmosféru a poslední Black Ash and Ruin je prostě výborná. Když vezmu album jako celek, jakoby se hráči na nahrávání/jamu teprve postupně sehráli a do skladeb/standardů se dokázali vcítit naplno až na úplném konci. A tak i posluchač potřebuje na albu se dobře orientovat, aby docenil některé zvukové hrátky. Tohle prostě není věc na náhodný poslech.

Velmi zajímavé album, které mě nakonec přesvědčilo, že za zvýšenou pozornost stojí. Bojím se ale, že ten typ posluchačů, kteří mají trpělivost, bude odrazovat zvláštní přístup a četná škobrtnutí, která jsou asi nutným vedlejším důsledkem „analogového“ přístupu.