K recenzím si logicky vybírám nahrávky, které mě osloví natolik, že mám chuť je poslouchat opakovaně a dlouhodobě, což většinou vyústí i v nákup fyzického nosiče. U nové desky Esoctrilihum bylo všechno jinak. Když jsem slyšel první song Orthang, měl jsem jasno, že tentokrát je album těžkej přešlap, s kapelou končím, mažu digitál, vyhazuju desky atd. Jestli totiž minulá The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods znamenala kvalitativní přelom v tvorbě tohohle jednočlenného francouzského projektu, tak podle první písně aktuálního alba jsem usoudil, že se vrátil zpátky kamsi k prvním neslaným nemastným, místy až hloupým a posluchače urážejícím deskám Mystic Echo a Pandaemorthium.

Jenže Eternity of Shaog přináší dva aspekty, které mě přinutily si vyposlechnout i zbytek alba. Obal, který je prostě tak hnusný, až je mocně přitažlivý – stejně jako předchozí album se svým Chuvavou je to masterpiece od Alana Browna, doporučuju zde. Druhým aspektem, kterým si mě album přitáhlo zpátky, byl zvuk, který v době čím dál větší uniformity zachoval osobitost a jakoby chtěl naznačit, že by mohlo přijít cosi intenzivního a ne jen nedomrlý melo-black z úvodu. Takže jsem se se zaťatými zuby dostal i přes druhou Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity), která je nejspíš skutečným začátkem (pak ale vůbec nechápu funkci Orthang – to je intro? Nebo co to do prdele je? Jak překrásně poznamenal Robert Lapčík, takhle jsem hrál v roce 86 na zkušebně) a je hned druhou nejslabší kompozicí, abych u následujících songů už jenom udiveně zdvihal obočí, popřípadě pochvalně pokyvoval a s blížícím koncem alba úsměv střídal úsměv a spokojenost jenom rostla.

Takže řeknu hned, kde je největší problém desky: Asthágul, jak si pianista, kytarista, basák, bubeník, houslista (a nejspíš i kupec řezník a sedlák) v jedné osobě říká, totiž nemá soudnost a cit pro dramaturgii. Stačilo by vyhodit bez náhrady první dva songy, vyhodit nesmyslné meziintro Shtg, třetí song zkrátit na polovinu a jeb ho, máme před sebou zajímavé, osobité a uhrančivé album se spoustou zajímavých momentů. Nemusel přece z materiálu na jedno nadprůměrné album stavět dýchavičnou dvojdesku, kde to nejslabší, nota bene, vyvalil hned na startu.

Některé pasáže se mi vštípily do paměti hned při prvním poslechu. Plnotučný houslový riff v metalu? Ale jo, funguje to výborně! Nejdřív uslyšíme jeho předzvěst v 2nd Passage, aby se pak naplno rozjel v 3rd Passage. Jiné momenty, třebaže balancují na hranici kýče, mi uvízly při dalších posleších. Vesměs jsou to ty pasáže, ve kterých výrazně zazní perkuse, synťáky, housle a piano. Základem, na kterém stojí, jsou kvalitně poskládané a výborně nazvučené kytary, které se pohybují mezi black a melodickým death metalem s úkroky k příbuzným žánrům. Výrazné jsou melodické linky, které přerůstají v epičtější pasáže. Pocit velkoleposti umocňují zvony, varhany a zmíněné housle. Snad by se to dalo nazvat koketérií se symfonickým black metalem, ale určující pořád zůstává melodická linka a naštěstí se drží pořád v bezpečné vzdálenosti od Dimmu Burger a spol. Spíš než u zmalovaných cirkusáků bych hledal návaznost na avantgardní spolky z přelomu tisíciletí. Bicí jsou bohužel ve výsledném mixu trochu utopené, nevýrazné a tady by prospěla Asthagúlovi spolupráce s někým, kdo by jim dokázal vtisknout větší osobitost. Anebo je alespoň měl natřískat silou, jakou by si materiál zasloužil.

Aktuální Esoctrilihum bohužel sráží velký dramaturgický kolaps hned na začátku. Číselné hodnocení berte jen jako alibistické „něco mezi“, protože z určitého pohledu je album až podprůměrné. Trpělivému posluchači, který nejde po jistých a osvědčených cestách a není přísně žánrově vyhraněný, ale může nabídnout mnoho výrazných a výsostně originálních a nebojme se to říct, inovativních momentů.