Mike Patton, blázen či genius? Jak praví ona jedna pomyslná pravda o tom, že hranice mezi šílenstvím a genialitou je nepatrná a mnohdy se prohýbá jak sinusovka na obě strany. Nevím přesně jakých maxim a minim nabývá funkce probíhající skrz Pattonovu osobnost. Leč mám tušení, že v časech vydání desky Delirium Cordia byla mrška pěkně divoká.
Dozajista si “skorem“ každý spojí výše jmenovaného s nedostižnou a nadčasovou hudbou, kterou produkovala jedna z nejlepších band devadesátých let FAIT NO MORE. Po posledním dubnovém koncertu roku 1998, který FNM zahráli v Lisabonu, bylo jasné, že svět přichází o velké hudební těleso, které nemůže nikdo nahradit. Snad má vinu na určitém nezájmu o další pokračování i Pattonova další skupina MR. BUNGLE. Kterážto vždy fungovala souběžně a v určitém smyslu byla Pattonovi domácím prostředím. Hyperaktivní zpěvák a hráč na syntezátor jakoby měl “normální hudby“ dost a zakládá šílenost FANTôMAS. Do sestavy pozve známé tváře rock-metalové scény: Dave Lombardo - bicí (Slayer, Grip Inc.), Buzz Osborne - kytara (Melvins), Trevor Dunn – basa (Mr. Bungle), kteří nabídku přijímají a dodnes v kapele působí. V roce 1999 vrhají na svět syrově schizofreně pazvukový debut FANTôMAS s podtitulem Amenaza al Mundo, komixový svět francouzského zločince je tvořen třiceti stranami mixu grindu, syrového metalu, nervózního punku a noisu, kterému vévodí animální rykot – jak jen svěrací kazajka dovolila nadechnout. Rok dvoutisící jakoby nechal vzpomenout na lidštější tvář Mike Pattona a na planetu Zemi doráží další projekt přezdívaný TOMAHAWK. Prvotina Tomahawk (2000) i o tři roky později vydané Mit Gas (2003) velice evokují náladu FNM, tedy nádherně klenuté vokály, agresivní jekot, stylová nezařaditelnost, svým způsobem originalita každým coulem. Snad toto zvukové usmíření mělo vliv na další tvorbu FANTôMAS, jelikož následující Director’s Cut (2001) je mnohem stravitelnější než předchůdce. Zde dává kapela hold všemožným filmovým soundtrackům a dle svého gusta předělá patnáct skladeb (www.cv.org/fantomas/originals). Opět výlet do všemožných stylů rockové a metalové hudby a vše vedené za ručičku dávkou (z kulometu) poruch osobnosti M.P. Třetí album bylo dopředu avizováno jako klidnější, ambientnější a jakožto bratříček čtvrtého alba (zatím nevyšlé, obě alba se nahrávala současně) i pomalejší.
Je tu rok 2004 a firma Ipecac Recording (spoluvlastníkem je i Patton) vydává nový počin, čtveřice maskující se pod názvem FANTôMAS, Delirium Cordia. Co uhodí do očí jako první je fakt, že album je tvořeno jednou jedinou skladbou, která trvá 74:17. Darda největší. Předpovědi týkající se stylového zaměření opravdu nelhaly, album je klidnější, ale jen jakoby napovrch, uvnitř tepe nervózní srdce šílence. Největší prostor dostaly různé zvuky linoucí se ze syntezátoru, jakoby až pod nimi se skrývají kytarové a basové party, které ovšem umí pěkně zaútočit a v určitých momentech “ošklivě“ kousnout. I samotný principál ani tak moc nezpívá, spíš odhaluje prostřednictvím svého hlasu šílenost, bolest, ale i usmíření a zrození, těch, kteří zabloudily ve světě svého nitra a odmítají realitu kolem. Docela dobře si dokážu představit Delirium Cordia jako filmovou hudbu v nějakém temném filmu, který pojednává o procházce rozpadajícím se blázincem, plného perverzních a nejšerednějších scén (i když, jak pro koho). Každý určitý úsek “deliria“ by mohl být jednou celou… heh.
Nebudu nic skrývat a přiznám se, že poslech alba byl nekonečný a mnohdy bych ho nazval i utrpením. Ono vyposlechnout 74 minut ambientně noisového souznění dá sakra zabrat. Album je to kruté, které vám nedá šanci najít nějaký záchytný bod lehce, když už cítíte, že by už i byl, velice snadno ho ztratíte. Jak je v úvodu psáno, šílenství a genialita se vzájemně nevylučují, leč jak je mnohdy od sebe rozeznat. V případě Mika Pattona a FANTôMAS bych to rozdělil na dvě skupiny. Ti, kteří jsou obdivovateli M.P. a mají rádi různé experimentování na hranici s normálem, ať vkročí. Ti ostatní, ať nejrychleji utečou, neb další noční můra navíc je zbytečná.

Další Pattonovy počiny, které stojí k zaposlouchání se:
Mike Patton - Adult Themes for Voice (1996) – noise, aneb co ještě zhrdla lze vyloudit.
Dillinger Escape Plan – Irony is a Dead Scene (2002) – spojením dvou originalit vzniklo něco nadpozemského, jazz-hc, zpívá Mike Patton (viz recenze).

1 / 74:17