První eponymní deska Fever Ray se někde doma válí nejedný metle s kouskem romantika uvnitř, přece jen ten potemnělej, zamlženej pop se silnou atmosférou a nádechem Twin Peaks svádí. Dvojka Plunge ale byla pro nejedno zčernalý srdce až příliš daleko od komfortní zóny, atmosféru první desky narušovaly neposedný elektronický výpady jak z dílny The Knife (kde Fever Ray hrála s bráchou), nálady se často střídaly. Všechny ingredience kvalitní, o tom žádná, ale že bych si tu desku zamiloval tak jako debut, to teda ne. Ani ryba ani rak, záměr tý desky mi i s odstupem několika let uniká - s Plunge jsem se bohužel nikdy moc hluboko neponořil.

A jak je to teda s paroháčem u nový desky? Statečně stojí nebo zkroušeně plandá? Myslím že pro metalovou obec bude Radical Romantics přeci jen stravitelnější sousto. Sice pokračuje ve šlépějích svého předchůdce, rozuměj pana atmosférická popina orel experimentální elektronika, ale tentokrát Fever Ray klade větší důraz na horní stranu mince. Ať už jde o hitovou vypalovačku nebo ambientní laskání oceánu, neztrácí se ten pocit zamlženýho tajemna, tý křehký ale odvážný zvědavosti, kterej mám u Fever Ray tak rád. Velkej podíl na tom samozřejmě maj vokály, který už tradičně řežou a konejšej zároveň ve svůdným protikladu. Ale potřeba je zmínit i delikátní barvu klávesových rejstříků a pevnou kontrolu nad neposednou rytmikou.

Přitom je Radical Romantics pořád opravdu barevná deska, doširoka rozkročená mezi žánry – tady si s předešlou Plunge může v klidu podat ruku. Jsou tu křehký popový hitovky jak z první desky, rozsypaná elektronika připomínající třeba současnej footwork, new wave diskotéka ztracená uvnitř kaleidoskopu, ale i vyklidněnější závěr na ambientních vlnách. Ale recept přece jen za tu dobu vyzrál. Kde se dřív barvy nesourodě překrývaly, nedejbože byly vidět přetahy, teď vytvářej poutavý protiklady.