Troufám si tvrdit, že aspoň do letošního roku byli Five the Hierophant pro hodně lidí velkou neznámou. Fungují sice už od roku 2014, na kontě měli tři EPčka a jednu řadovku, ale nejsem si vědom toho, že by se jejich jméno nějak více skloňovalo. Věřím, že s letošním vydáním jejich druhé desky se to postupně změní.

Co vlastně tito Angličané hrají? Post-metal se saxofonem, tečka. Tahle škatulka jejich hudbu vystihuje asi nejlépe a není třeba hledat nějaké další zbytečné škatulky a složitě to rozebírat. Konec recenze.

Okay, tak ne. Through Aureate Void je poměrně chytře složená nahrávka, kterou by bylo škoda takto odbýt, protože si pár slov a pozornost posluchačů určitě zaslouží. Mám trochu pocit, že se z ní sice částečně dělá něco, co úplně není, třeba označení jako avantgardní je v tomhle případě celkem zbytečné, ale to nic nemění na tom, že to je dobrá deska.

Základ zde tvoří docela hutné a houpavé riffy, jak se v post-metalu sluší, které jsou ale zároveň dobře chytlavé a nesklouzávají do nějakého sladkého patosu. Na hřejivě sladké post-rockové plochy zapomeňte, tady se čerpá více z bahna a temnějších vod metalu, byť o řádné hustotě nebo zlu rovněž nemůže být řeč. Mají ovšem dobrou dynamiku a vůbec nevadí, když se víckrát zopakují.

Naopak, repetice různých motivů a jejich rozvíjení patří mezi nejsilnější hodnoty alba. Zvlášť díky zapojení saxofonu, který do metalového základu vstupuje a obohacuje jej více způsoby. Někdy vyloženě stačí, aby kopíroval kytarovou linku a sem tam pozměnil melodii. Občas ságo jede úplně free pasáž a v některých momentech se drží až drone/ambientních poloh. Díky nim i docela chápu, proč se o kapele mluví v darkjazzové paralele.

Celkově je zde saxofon vkusně zpracován a relativně minimalistická a repetitivní hudba, která je dokonce bez zpěvu, díky němu zní docela pestře a zajímavěji, a to vše bez nějakého rušivého pocitu z přehnané saxofonové dominance. Podobně hudbu obohacují i různé kytarové efekty (či samply), kterých není mnoho, ale vždy skladbu příjemně zpestří.

Five the Hierophant se tentokrát povedlo na ploše padesáti minut nahrát pět silných skladeb, které se moc dobře poslouchají a tvoří konzistentní celek. Oproti debutu svůj výraz příliš neposunuli, ale rozhodně se vyvarovali slabším momentům, kterých na Over Phlegethon několik bylo. Stejně tak se vyvarovali zbytečným experimentům z EPček Magnetic Sleep Tapes, které se sice snaží o improvizace jako třeba The Mount Fuji Doomjazz Corporation, avšak ne zrovna povedeně. Alfou a omegou jsou zde prostě riffy se ságem a celkově zdařilá atmosféra.

Through Aureate Void sice není kdovíjak originální ani netlačí příliš na pilu, nenabízí propracované gradace ani výjimečné experimenty, ale rozhodně se velice příjemně poslouchá, nepostrádá chytlavost a rozhodně zabaví na více poslechů. Proto jej mohu pouze doporučit, a jestli kapela v budoucnu nahraje podobně dobrý materiál nebo se ještě posune kvalitativně kupředu, věštím jí úspěšnou budoucnost. K práci nebo při řízení úplně ideál.