To Vám řeknu, to to trvalo… to to trvalo (celých šest let dokonce!), než Forgotni udělali další šílenost – a opět ne tolik pro posluchače jako spíš pro muzikanty; to se ale samozřejmě od Forgotten Silence i očekává, protože to ani jinak neuměj a dost bych i řekl, že ani nechtěj… To to ale taky trvalo, než dávám dohromady a oficiálně překládám i tato slova o jejich pátém (počítám i The Nameless Forever…; celá diskografie je ale převelká) počinu, který vyšel i v supr (st@lker, co byste čekali!) digipakovém balení. Proč to ale trvalo mně? To je jasné, protože tato deska je pro někoho, kdo o ní má něco sdělit, dvojjakostní. Prakticky se totiž dá popsat do jednoho souvětí tak, aby téměř každému bylo jasné, o co na ní běží a přitom by jí i pětistránkový elaborát byl malý. Tak si vyberte. Dalším jest, že o téhle desce je již možno číst ve většině našich zinů, a tak je také těžší přijít s něčím, co by slovně neopisovalo již vyřčené. Vůbec nejjednodušší ale asi bude se na všechno vyprdnout a prostě si o této desce něco říci. Oukej, začínáme…

I tentokrát FS vydali na Reblacku a i tentokrát mají novou sestavu a trošku si troufnu zasibylovat a napíšu, že takto jim to nějakou dobu zůstane. Doufejme! A co je u Forgotnů tentokrát nového ze strany obsahu vylisovaného cédé? Již jsem zmínil jistou dvojjakostnost, a proto uvedu, že vlastně všechno a nic! Na téhle desce totiž hudebně vlastně není nového opravdu nic, jen samotní FS :) Ano, FS opět přišli s něčím, co je jim vlastní, co umějí snad jen oni, co dělají již mnoho let (vlastně od začátku, a i proto jsou tak výjimeční) a co si již ani sami neodpářou. Myslím tím samozřejmě jejich sáhodlouhé skvěle proaranžované hudební konstrukce (zde pouze tři), ambientní či relaxační klídkové pasáže, perfektní instrumentaci a skvělou interpretaci, nejrůznější gradační postupy a zvraty všeho charakteru, užití jakýchkoli motivů, aniž by měli Ro-syčáci obavu, že by to někdo mohl nepřijmout, roztrhávání témat a následné navazování na ně, připomínky a motivové odkazování do minulosti k jejich předešlým nahrávkám a takto by se dalo ve výčtu klasických FS poznávacích znamení pokračovat dále a dále. Když už jsem ale řekl, že nové je všechno a nic, měl bych i uvést, co tím myslím. A tím je samozřejmě hudební směřování.

Na každé nahrávce FS je cítit inklinace k hudebním žánrům let sedmdesátých (muzice nových a neotřelých myslí a hudbu rozvíjejících postupů), který bych jednoduše shrnul pod něco, co jest uvedeno v hlavičce recenze ‚styl‘ jako prog/art rock. Tento žánr totiž Forgotten Silence vlastně vůbec nerozvíjejí, jen si jej přivlastnili a přetváří ho do svého klasického snového (dnes asi již ne vyloženě avantgardního) pojetí, kterému jsem před chvíli věnoval dostatek prostoru. V případě této kapely se ale samozřejmě nic nedá jakkoli generalizovat a tak je nahrávka opět prostoupena mnoha dalšími žánry, kdy na vás z výsledného vyznění, kterému dominují hlavně Mártyho klávesy (hammondek je tu moc) a Krustyho basa, mnohokrát filmově dýchnou třeba Doors či muzika Jana Hammera, Led Zeppelin (Brighton po 6. minutě), všechny ty YESy a Neyesy :), Purplíci (hodně v Declaration), snad i seriálová hudba let 80. a 90. (cca 9:30 v Brightonu třeba Miami Vice) nebo třeba klidně náznak hokejové znělky :).

Důležité je také v případě Kro Ni Ky zmínit, že nahrávka je, dalo by se říci, nahrána veskrze v instrumentální podobě, protože na ní nakonec není, kdysi diskutovaný, čistý mužský zpěv (možná trošku škoda, i když jen bůh ví, jak by to třeba dopadlo), ačkoli Krusty od spoda nahrávky vlastně dost často promlouvá, podmlouvá, podšeptává… Výraznou posilou FS je ale na Kro Ni Ce téměř dokonalé bubnování Mr. Čepy, který do FS zapadl měrou vrchovatou a opravdu skvělým způsobem konkuruje Mártymu i Krustymu. Zde ale musím uvést, že jsem trošku zklamán (již jsem uváděl v reportu Redblack Days 2005 a koncertu Misanthrope) ze sice efektivních, ale možná příliš jednoduchých aranží zkreslené kytary, která by dle mě FS v těch drsnějších kouscích ještě dokázala trošku zvýraznit a takto se spíš drží maminčiny ruky a bojí se snad více zaexperimentovat - v těch brnkacích, vazbících a náladových kouscích ale nemá chybu!

A takhle to vidím. Jste z toho moudří? Já to shrnu ještě do jedné věty. Serte na všechny recenze a nerecenze (těch bych našel víc) a kupte si album! Psát o FS je totiž velkej nářez, ale poslouchat je, to je opravdu za odměnu!