Dává smysl psát recenzi na desku starou dva roky, když nová vyjde už zítra? V tomhle případě musím udělat výjimku, protože Fractal Universe jednak zas tak známí nejsou a jednak Engram of Decline je u mě trvale jedno z nejposlouchanějších alb posledních dvou let. A vzhledem k tomu, že jsem ji v r. 2017 dal „až“ na 7. pozici, mám pocit, že jít to tak ňák dlužím, protože dnes… dnes bych ji nejspíš usadil na #1.

Fractal Universe vznikli roku 2013 ve francouzském Nancy, dva roky nato vydali EP Boundaries of Reality, dva roky nato vyšel tento debut a dva roky nato vyjde nová deska Rhizomes of Insanity, ze které jsou už venku dva singly, proto není třeba Engram nijak sáhodlouze rozpitvávat a berte to jako seznámení s touhle famózní skvadrou.

Ještě jsem neřekl, co FU hrají. Progresivní death metal. Ne technický, progresivní. Čímž Frantíkům nelze ubrat, že by parametr „technický death“ nesplňovali, neb samozřejmě jednotlivé party jsou technicky složité a skladby nejdou vůbec přímo „na věc“, ale mezi přídomky technický a progresivní vidím zásadní rozdíl. Hudba Frantíků totiž není prvoplánově složitá a komplikovanost zde vůbec neslouží jako hlavní obraz, který si o nich máte utvořit. Tady se především (po svém – to jest komplikovaně) přemýšlí, tvoří a hudební myšlenky rozvíjí, nehoní se nota za notou (ani tempa nejsou atletická) a skladby nelámou za každou cenu. Promlouvá tu muzikantské hračičkovství, atmosféra, oddech, žádná vyhrocenost, všichni dohromady utváří jeden jazyk. (Techničtí jsou např. Origin, nebo Spawn of Possession, kdežto prog death mohou být třeba i starší desky Opeth, což při srovnání s Fractal Universe nepůsobí zrovna dobře.)

Proč vlastně Fractal Universe tak doporučuju? Protože z hlediska jednotlivých kompozicí, nápadů a aranží jde o vskutku vrcholnou desku i přesto, že pár fragmentů někoho upomene – záměrně nepíšu, že jde o inspirační vlivy, tady jde o pouhé upomínky v jednotlivostech konkrétní melodie/nápadu. Třeba Obscura z období Cosmogenesis (A Name to Deny), ale nejde o chuckovskou melodiku, díky koncertní činnosti známější sousedy Gorod (prstovačky, propletenost kytar – Narcisstic Loop, Parricidal Ghost), Martyr z období Warp Zone (geniální Sons of Ignorance, Parricidal Ghost), úvodní/závěrečný nápad Scar Legacy od Hatred, kde vás nemohou nenapadnout Gorguts, nebo třeba v Collective Engram kupříkladu Textures („kroužky“) či Hacride. Nerad bych, aby si někdo udělal představu, že jsou FU nějaký mix těchto a dalších kapel, skutečně jde vždy pouze o několik vteřin, ale může to napomoci pochopit, že Fractal Universe nejsou uzavřeni v jednom směru, ale že skutečně poctivě tvoří. Především pak překvapují, kolik práce si ve skladbách dávají s vlastními citacemi, s aranžmá kytar (úseků, kde by se hrálo unisono, je tu nepostřehnutelně) a prací s dynamikou některých nápadů, v tom je to ten prog. Žádné honění not a závod "start - cíl", ale fúzování (i jazzem načichlé sólo), hraní si se zvukem určitých ideí, a to nejen nástrojovými (akustiky, piano, sax, tabla), ale i jazykovými - poloha hlasu a rajcovně použitá němčina v Backworldsmen.

Prostě a jednoduše, jestli máte rádi promyšlený prog/tech death metal s melodií, jděte do Engram of Decline bez sebemenšího zaváhání. Pro mě i po dvou letech je to naprostá trvalka. Jaká nepříliš známé Frantíky čeká budoucnost, budeme moci odvozovat minimálně dle úspěchu a ohlasů ode dne následujícího, kdy vyjde nová deska Rhizomes of Insanity. Přeju to téhle čtyřce všema deseti.