Několik posledních měsíců jsem neměl tak úplně šťastnou ruku na hnilobně deathmetalové kapely. Až jsem se začal bát, jestli mi pomalý metal už nezevšedněl a jestli mi ho americké nanicovaté, ale o to vyhajpovanější spolky nezošklivily natrvalo. Pořád dokola točit Autopsy, Entombed a Disembowelment, s tím si milovník plazivé smrti nevystačí.

Takže vstříc hledání nové krve a šup, hned si pustit EP kapely, o které jsem nikdy neslyšel, přestože funguje už drahně let, konkrétně od roku 2014. To nebývá nejlepší reklama, stejně jako mě nenavnadilo, že jde opět o jednočlenný projekt, byť bezvýznamné plus připisuji za to, že je Robin van Oyen z Brugg, nejkrásnějšího města Evropy.

Předchozí tvorbu jsem, jak řečeno výše, nezaznamenal, a pro kontext jsem ji ani nezkoumal, protože EP Flesh Reborn je nejlepší do sebe kopnout, jak leží a běží. Dokonce možná úplně nejlépe zafunguje, když se do něj pustíte bez přípravy a dalšího otálení. Je to totiž výborně vypointovaná jednohubka na necelých 25 minut, a zaručuju, že pokud vám smrtící kov něco říká, líbit se vám bude. Následující řádky tedy věnuji nedůvěřivcům, kteří přece jen chtějí vědět něco víc, než si pustí pořádný blití do uší.

První tři songy jsou v podstatě normální old school death metal s dobrými riffy, odsýpají opravdu výborně. Někdy bývá u pokojíčkáčů problém dynamika, ale Robin si nechal zjevně nápady dobře uzrát, nasypal je přesně, jak měl, není tu nic navíc, celá plocha tří až šestiminutových songů je postavená chytře a nápady jsou rozmístěny rovnoměrně a s ohledem na vývoj skladeb promyšleně. Dílčí poznámky, jako že snad koberce by mohly být o něco výraznější a že by bicí mohly v mixu víc tlačit, jsou nepodstatné. Ale vysoko položené riffy parádně souzní s growlingem, sóla jsou tak akorát naostřená, plochy patřičně zatěžkají doomovou atmosférou. Opravdu není co vyčíst a za 13 minut je vymalováno.

A pak přichází čtvrtý song Flesh Reborn, který najednou podřadí z pomyslného třetího rychlostního stupně na bolavou jedničku, škyt, a se zadřeným motorem se valíme z kopce rychlostí raněného slimáka. 12 minut finálního sludge-funeral-doom opusu je skvělým a nečekaným vyvrcholením celého epka, ostatně jak jste si všimli, je skladbou titulní. Konec se táhne jak echt nepříjemný sliz za zmíněným nebohým plžem. Masakr. Na každé hrábnutí do strun si musíme bolestně dlouho počkat, aby pak zůstalo dronově znít dlouhé vteřiny. Každý úder do bicích je vymodlený a než přijde konec tohohle brutálního funusu, už se v té špíně topíte. Výborná věc.

V kombinaci s předešlými třemi songy mi to senzačně hraje, zvuku není co vytknout, takhle si představuju perfektně dotažené žánrové EP s překvapivou pointou. Naprostá spokojenost a ukázka toho, jak se to správně dělá.