Doba, kdy k nadšeným ovacím stačilo umíchat ďábelsky pálivé, nestravitelné a nesourodé licho, zdá se, končí. Její soumrak přinesly na perutích spousty podobně znějících kapel, které nejenže hrají složitě a krkolomně, nejen proplétají a kříží rytmy, ale nespokojí se s tím a přidají vždycky ještě kousíček něčeho navíc.
Vývoj Genghis Tron od alba Dead Mountain Mouth (Crucial Blast, 2006), které bylo skrz naskrz načichlé Converge, roztříštěné, chaotické k aktuálnímu Board Up the House je v tomhle ohledu docela typický. Zatímco předchozí album drtilo dech beroucí rychlostí, zvraty, neučesaným zvukem a vlnobitím

energie, novinka je mnohem pestřejší. Ačkoli mnohé písničky na starším albu naznačovaly rozmanitost, v celku bylo album stále sevřenou pěstí, která přísně drtila posluchačův bubínek. Na novice se mladí pánové rozmachují do mnohem větší šíře, hledají inspiraci v mnoha žánrech a pokud bych se měl pouštět k nějakému přirovnávání, byla by škála kapel, které Genghis Tron připomene, rozsáhlá až k nepřehlednosti.
Pestrost motivů a rozmanitost jednotlivých skladeb je v mých očích největší devizou Board Up the House. Několikrát jsem v souvislosti s tímto albem taky četl pozitivní přívlastek „epický.“ Bohužel kapely jako ManOWar, Running Wild a Bal-Sagoth tenhle přívlastek ukradly a schovaly hluboko v bezedných kapsách svých kožených kalhot, takže se jej beze studu neodvážím použít. Rozhodně se ale dá říct, že neskromnější použití kláves posunulo Genghis Tron, spíš než k ještě větší Locustovské ztřeštěnosti, k čemusi jako náznaku pravých metalových manýr. Naštěstí jsou tyhle výrazové prostředky bruslící na tenké krustičce kýče použity velice promyšleně. Vždy se z nich vracíme na masivní ledovec vystavěný z nepřeberného množství ploch, plošinek, linek, vlákýnek - někdy efemérních, jindy mocných kytarových riffů. Postupně se v naprosto perfektně dramaticky vystavěné desce dereme výš a výš za podpory vždycky podmanivě hypnotických, neuvěřitelně silově a dynamicky natlučených skobiček, které připravil svými bicími Jordan Hamilton.
Poslech téhle desky mi tak trochu připomíná horský výstup. Abych jmenoval několik klíčových písniček, do kterých je nám dáno se zaposlouchat a v klidu si je vychutnat, je to v první řadě bez nadsázky hitový otvírák, který ve zkratce

naznačí, kam jsou schopni GT zajít. Od zpěvu a´la Depeche Mode, přes ječení, minimální klávesový riff, klidné nadechnutí až po grand finále. Mimořádná je Things Don`t Look Good, která překvapí technickou koncovkou okořeněnou trošičkou Meshuggah koření, rozmáchnutá I Wont Come pohladí plochami, aby City on a Hill pokopalo sypačkami v Locustovském duchu proloženými space zvuky. Mezi větší a propracované písničky jsou zařazeny kratší instrumentálky, u kterých si vydechneme a nakoukneme do často nečekaně vzdálených žánrů – jednou jsou to zmiňované epické riffy, jindy hiphopový Recurs.
Ve chvíli, když už si myslíme, že jsme album zdolali, bude třeba nasbírat dost sil k závěrečnému sestupu. A nebude to uvolnění, krůček po krůčku - poslední více než jedenáctiminutový crustový válec se totiž spíš valí jako lavina. Znova a znova se točí stejný špinavý riff, až se v posledních minutách alba začínám skoro dusit, když se v nekonečné smyčce opakuje těch pár akordů. Konec alba je tedy rafinovaně naplánovaný tak, aby ho posluchač čekal, a aby se na něj snad i těšil. Já osobně tuhle poslední fázi cením naprosto neméně než přísné čardášové pasáže, zběsilé změny a pestré aranže.
Trochu kurážně bych se odvážil říct, že mnoha posluchačům bude vadit na jednu stranu totálně nepředvídatelný celek alba. Mé osobní nadšení, kterým jsem zahořel a s nímž v očích jsem začal kázat toto album, nepolevuje, ale obávám se, že pro mnohé metalové fanoušky bude deska málo trvanlivá a nebude dost

trpělivosti proposlouchat si všechna ta vlákýnka a rozplést uzlíky.