Kapely ovlivněné Dillinger Escape Plan poslední dobou rostou jak houby po dešti a vytvářejí čím dál tím ostřejší konkurenci. K tomu dostat se na špičku už nestačí „jen“ umět dokonale ovládat své nástroje a rozjet chaoticko-technickou vyšívačku s všemi potřebnými atributy žánru jako jsou krkolomné přechody, neurotické kytarové výbuchy, časté změny temp, hystericky uřvané vox a další, ale je nutné dodat i nějaké to vlastní speciální koření, přimíchat něco netradičního. Genghis Tron do zástupu mladých post-DEP kapel bezesporu patří, základní charakteristiky žánru splňují, ale, teď si dovolím luxus a využiju starého prohnaného triku řečnické otázky, přinášejí i něco navíc, něco, co by je odlišilo od ostatních, něco, podle čeho se dají snadno poznat?
A hned si na záludnou otázku sám odpovím: Ano. A vzhledem k tomu, že recenzentském desateru Marastu se vyjímá přikázání „Na řečnickou otázku nikdy nepoužiješ nerozvinutou odpověď,“ tak mi asi nezbyde nic jiného, než se v téhle záležitosti poněkud více popitvat. Takže další pokus: Přinášejí Genghis Tron něco, co by je odlišilo od ostatních? Ano, DEP metal tu totiž dostává velmi výraznou elektronickou infuzi v několika různých podobách. Sladká synth-pop stuff, agresivní zlámané beaty, a všemožné elektronické pazvuky se organicky proplétají s metlo složkou a skvěle se vzájemně doplňuje (poměr metal ku elektronice bych viděl tak 2:1). Místy se dostane na čistou elektroniku, jinde čistý metal, ale musím se přiznat, že bezesporu nejvíc uchcávám z pasáží, kde se tak nějak vyskytuje obojí. Nevěřil bych, jak grindující pasáž dokáže oživit zlámaný vysokofrekvenční beat a naopak jak dokáže být melodická synth-pop pasáž zábavná, když se na ní v šikovném rytmickém uspořádání naroubují neurotické kytarové úprky, ale v tomhle balení to tak je a moc mi to chutná. Celé to je poskládané pěkně variabilně, nesype se celou dobu, člověk si má čas i trochu oddechnout, chaotické rozpadání se na atomy se střídá s celistvějšími částmi, nervozita s uvolněnější atmosférou… Instrumentální výkony, jak je u takovýhle kapel zvykem, na jedničku, vokál neurazí, ale na druhou stranu také nijak zvlášť nezaujme, zvuk fajn.
Ale abych jen nepěl chválu, tak si i trochu píchnu. Oproti minulému EP Cloak of Love ubylo šílených chaotických elektrometal kombinací, deska je

přímočařejší, větší prostor dostaly pure metalové pasáže, což mi přijde trochu škoda. Jak už jsem psal kdesi výše, právě vzájemné chaotické přeskakování a prostupovaní šup sem šup tam elektroniky a metalu mě totiž baví z celé hudební produkce určitě nejvíc, Čingisové na to mají talent a dokáží vymyslet vskutku zvrhlé, překvapivé, ale zároveň funkční a svým způsobem i chytlavé vzorce a čím jich je víc, tím lépe (alespoň z mého pohledu). Tím bych nemilosrdnou kritiku ukončil a přesunul se k povinnému shrnutí na závěr, takže:
Shrnutí na závěr, Dead Mountain Mouth sice na kvality z řetězu utrženého EP Cloak of Love nedosahuje, působí oproti němu poněkud domestikovaněji (ale zase žádného domácího mazlíčka nečekejte, pořád je to řádný nátěr), drží se více při zemi, přesto se jedná o velmi silnou desku s originálním přístupem k DEP vlivům, která do první ligy určitě patří a pozornost si zaslouží. U Cloak of Love bych ještě šel s hodnocením nad devět, ale tady už ne. Budu muset vystačit s hezkou osumapůlkou.