Začít o týhle desce psát mě nepřinutily jenom dojmy, jak je deska vynikající. Byly to hlavně průměrný recenze, který se objevily jak houby po dešti. Jedna z nich byla dokonce narychlo sesmolená a autor přiznal, že neměl dost času na poslech. Proč teda kurva hodnotíš hudbu, když jsi ji ani pořádně neslyšel? Ostatní se pak chabě omezovali na přirovnání ke kapelám, který Geryon ovlivnily - Om, Lightning Bolt a Gorguts.

Ještě bych zmínil, že nejsem posluchačem death metalu, ani jeho technický odnože (dobře, výjimky Beneath The Massacre a The Boy Will Drown existujou). Důvodů, proč ale miluju tuhle desku, je nespočet. Pro začátek bych řekl, že se kapela s termínem „tech“ ani neztotožňuje. Klade víc důraz na avantgardní stránku věci, než na „přemrštěný“ hraní.

Novinka je přirozenou evolucí zvuku prvního alba. Duo McMaster/Levstein z Krallice se orientuje na minimalistický využití basy, bicích a vokálu. Během krátkýho chatu s nimi jsem se dozvěděl, že na obal byla použitá textura stromu z antickýho plakátu umělce Gustava Klimmta. Tématika hudby je zasazená do starověku, texty si McMaster nechal napsat od sestry a jméno Geryon pro změnu navrhla jeho matka. Chtěl tak zapojit do svýho projektu celou svojí „krev“, jak v několika rozhovorech zmínil.

The Wound and The Bow pochází z eseje Edmunda Wilsona o Philoctetesovi. Nejlepšího lučištníka Řecka uštkne had a zanechá hnijící, permanentní ránu, která tak smrdí, že ho Řekové zanechaj na ostrově (po letech se k němu ale vrátí, protože je jejich jediná šance na výhru bitvy o Tróju). McMaster pokračuje: „Autor eseje spojuje talentovanýho, ale zmrzačenýho lučištníka s psychologickým traumatem a kreativitou - vidí je jako spojení, známý v celý historii lidstva. 'Rána a luk' jsou dvě strany jedný mince. Lidstvo, který rádo mění utrpení v umění.“ Píseň je mimochodem naschvál uřízlá těsně před svým koncem - sám o sobě dost avantgardní prvek.

Nejútočnější jsou ale první dvě skladby - Silent Command přináší silnej death metal vibe s rezonující basou:

„We drink what we are given
I want the agency of death
the delirium of sacrifice, to feast“

odpálí zpěvák growlem se sypačkama v doprovodu. Každá skladba obsahuje krátkou ambientní část na konci, v tomhle případě děsivej šum se zvukem skřípajícího dřeva podpalubí. Tyhle krátký segmenty slouží k propojení a jsou jistou pauzou od nepřetržitýho brblání a bublání basy. McMaster se držel 60 sekund, který nepřinutí člověka přeskočit track.

Dawn dokáže vybavit obrázek tisíce kopí a štítů narážejících na sebe v bitvě, a k tomu stačí jenom tupý údery dvou instrumentů. Lys je komornej interlude, nejklidnější píseň alba a zároveň ticho před bouří. Dovednosti bubeníka se nedaj ani na chvíli popřít. Skein a Legion jsou potom nejsložitější kompozice. Potácí se v nepravidelnosti a „schodových“ rytmech. Někoho by mohl odradit fakt, že většina desky je instrumentálního charakteru (úplně není, vokál „přichází“), ale chytlavá rytmika, úderná disonance a zvláštní brnění by však měly tenhle pocit rozpustit. Poslední track Dioscura otevírá mimozemský intro a jazzový bicí, který působí nerozhodně a naschvál napínaj až do konce.

Geryon na The Wound and The Bow hodně pokročili. Zaměřili se víc na rytmickou strukturu, která u prvního alba chyběla. Posluchač si hlavně musí uvědomit, že absence kytar je pro kapelu klíčová. Jedině tak docílí zvláštního, mýtickýho zvuku. Ale vůbec popsat tuhle podivnost není úplně jednoduchý, takže nevím, kde by se víc hodilo říct „poslechněte si celou desku (45:11) víckrát a uvažte podle svýho“. Když mě ale hudba nedokáže na dva měsíce odpoutat, pak se držím vysokýho hodnocení.