Vždycky když vyjde něco novýho od Gnod, tak jsem zvědavej, kterou tvář ukážou tentokrát. Tenhle kolektiv je tak proměnlivej, že si člověk nikdy nemůže bejt jistej, co právě dostane – těžkotonážní noise rock (jako třeba na Just Say No To The Psycho Right-Wing Capitalist Fascist Industrial Death Machine), temnější hlukařinu s jazzovým přesahem (z Infinity Machines), nebo elektronický experimenty (nedávná kolaboračka s JK Flesh), abych zmínil jen pár mutací. Sám popravdě tvorbu Gnod nemám tak úplně zmapovanou, takže jsem si vcelku jistej, že mi nějaký žánrový kotrmelce utekly.

A kam se Gnod podívali se svojí novinkou La Mort Du Sens tentokrát? Na místečko, který už si vyhřáli před několika lety právě s Just Say No To The Psycho Right-Wing Capitalist Fascist Industrial Death Machine, a od tý doby se k němu čas od času vždycky rádi vrátí. Prim hraje zatěžkanej, strohej noise rock načichlej industriálem, u kterýho nad vlivama není třeba dlouho přemejšlet – Swans tě napadnou takřka okamžitě. Ale Gnod si uchovávaj vlastní rukopis jak co se harmonií, tak dynamiky týče, takže je pořád mezi zástupama podobnejch kapel rozpoznáš po několika tónech.

La Mort Du Sens se soustředí zejména na důkladný ždímání nápadů v pomalejších tempech – k tomu stačí několik motivů na písničku, který maj za úkol člověka postupně semlít. Je to strohý, je to minimalistický a je to funkční. Staví se na protikladu zneklidňujících vyhrávek a hlukovejch stěn (basa diktuje!), který se v rámci minimalistickejch aranží až překvapivě vynalézavě proplejtaj. Hned první Regimental je v tomhle směru ukázková práce – nervní brnkačky střídaj hlukový vazbení, a jak se do se tebe tyhle dva motivy postupně zaklesnou, tak skladba pěkně roste, ke konci už je to solidní tlak.

Závěrem snad jedno barvitější přirovnání – noví Gnod jsou prostě taková industriální drtička, která pomalu ale spolehlivě semele všechno, co se do ní nasype. V rámci diskografie je to víceméně sázka na jistotu, ale kapel, co to umí udělat takhle přesvědčivě, zas tolik není.